ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.43.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 43/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Fa RENE a. s., se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Bratří Štefanů 886/67, identifikační číslo osoby 15061931, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, adresa pro doručování: Resslova 1253, Hradec Králové, proti žalované BÜRGER Transport s. r. o., se sídlem v Libici nad Cidlinou, č. p. 302, identifikační číslo osoby 26451824, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení částky 24.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 136/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 201/2015-359, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 201/2015-359, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 23. 2. 2015, č. j. 48 Cm 136/2009-319, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.000 EUR s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24.000 EUR s příslušenstvím, která měla představovat doplatek kupní ceny. Dle žalobních tvrzení dodala žalobkyně žalované dne 28. 8. 2008 na základě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 2007 nákladní vozidlo Mercedes-Benz, Atego 1224L/5360, za dohodnutou kupní cenu 47.243 EUR. Žalovaná jako kupující zaplatila dne 23. 10. 2008 částku 23.243 EUR; zbytek kupní ceny ve výši 24.000 EUR dosud neuhradila.
Žalovaná k tvrzenému nároku uvedla, že předmětné vozidlo od žalobkyně převzala a za jeho dodání uhradila jen část sjednané kupní ceny ve výši 23.243 EUR. V rámci své procesní obrany však uvedla, že na doplatek ceny vozidla započetla svůj nárok vůči žalobkyni ve výši 24.000 EUR z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně. To mělo spočívat v tom, že v rámci pěti kupních smluv (2 smlouvy ze dne 16. 10. 2007, 1 smlouva ze dne 5. 12. 2007 a 2 smlouvy ze dne 15. 2. 2008) žalovaná zaplatila žalobkyni zálohy na dodávku vozidel v celkové výši 24.000 EUR, přičemž od smluv ze dne 16. 10. 2007 a 15. 2. 2008 písemně odstoupila. Zároveň žalovaná namítala, že všechny uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné, když nebyly uzavřeny prostřednictvím statutárních zástupců účastníků, případně osob účastníky zmocněných.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění o tom, že na základě smlouvy ze dne 5. 12. 2007 o dodávce deseti vozidel Mercedes-Benz, typ Atego 1224L/5360, žalobkyně dne 28. 8. 2008 dodala žalované jedno vozidlo, přičemž téhož dne vystavila fakturu na částku 47.243 EUR se splatností dne 15. 9. 2008. Dne 23. 10. 2008 žalovaná na uvedenou fakturu žalobkyni zaplatila částku 23.243 EUR. Soud vzal dále za svá shodná skutková tvrzení účastníků o tom, že žalobkyně od žalované přijala zálohu (kauci) ve výši 10.000 EUR na základě výzvy žalobkyně ze dne 16. 10. 2007, zálohu (kauci) ve výši 4.000 EUR na základě výzvy žalobkyně ze dne 6. 12. 2007 a zálohu (kauci) ve výši 10.000 EUR na základě výzvy žalobkyně ze dne 15. 2. 2008. Mezi účastníky zůstalo sporným, zda byly předmětné smlouvy platně uzavřeny, případně zda žalovaná od smluv platně odstoupila, a zda nevrácení zaplacených záloh nepředstavuje bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně.
Soud prvního stupně se předně zabýval tím, zda předmětná smlouva byla platně uzavřena. Uvedl, že smlouva obsahuje obligatorní náležitosti kupní smlouvy, jako strany smlouvy byli označeni účastníci řízení. Dále soud prvního stupně posuzoval, zda podepisující osoby byly osobami oprávněnými jednat za účastníky řízení, a zda je jejich jednání zavazuje. Za žalobkyni smlouvu podepsal pan J. a jeho jednání žalobkyni zavazovalo. V případě jednání P. Z. za žalovanou byl sice soud prvního stupně s přihlédnutím k přístupu žalované přesvědčen o tom, že P. Z. byl žalovanou zmocněn k uzavření smluv, nicméně žádný jednoznačný důkaz v tomto směru proveden nebyl. Na druhou stranu bylo dle soudu prvního stupně na základě doplnění skutkových tvrzení žalované v jejím podání ze dne 30. 9. 2014 mezi účastníky nesporné, že P. Z. byl v souvislosti s dodávkou vozidel žalovanou zmocněn převzetí takových vozidel. Pokud by tedy P. Z. byl zmocněn pouze převzít objednaná vozidla, ale přesto by jménem žalované uzavřel smlouvy, jak bylo prokázáno, překročil by tím oprávnění udělené plnou mocí. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §33 odst. 1 obč. zák. a konstatoval, že v posuzovaném případě byl P. Z. zmocněn minimálně k přebírání vozidel, a pokud přesto uzavřel kupní smlouvy, překročil své oprávnění vyplývající z plné moci. Bez ohledu na postupně měněná skutková tvrzení ze strany žalované bylo nepochybné, že o uzavření předmětné smlouvy věděla nejpozději dne 28. 8. 2008, kdy jí bylo dodáno jedno objednané vozidlo. O uzavření ostatních smluv nejpozději dne 30. 9. 2008, kdy byla sepsána odstoupení od jednotlivých smluv. Přitom až v podání ze dne 3. 8. 2009 žalovaná namítla, že P. Z. nebyl zmocněn k uzavření smluv – i kdyby takové podání bylo možné vykládat jako vyjádření nesouhlasu s překročením zmocnění, nebylo nepochybně učiněno bez zbytečného odkladu po tom, kdy se žalovaná o uzavření smluv dozvěděla. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že předmětná smlouva z 5. 12. 2007, stejně jako ostatní kupní smlouvy, byla platně uzavřena mezi účastníky řízení, a zavazuje jak žalobkyni jako prodávajícího, tak žalovanou jako kupujícího. Na tomto základě soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně na doplacení kupní ceny dodaného vozidla, uplatněný předmětnou žalobou, vznikl jako nárok na plnění z kupní smlouvy.
S ohledem na uvedený závěr se soud prvního stupně dále zabýval obranou žalované, podle níž mělo dojít k zániku nároku žalobkyně započtením pohledávky žalované vůči žalobkyni, spočívající v nároku na vydání bezdůvodného obohacení – vrácení žalovanou zaplacených záloh (kaucí) v celkové výši 24.000 EUR, jak byly dohodnuty v smlouvách. Soud prvního stupně blíže odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti této obrany žalované, když uzavřel, že pohledávka žalované, spočívající v požadavku na vrácení zaplacených záloh, není splatná.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se po opakování dokazování neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci kupních smluv v tom, zda osoba, která měla jménem žalované smlouvy uzavřít – pan Z. – byla osobou k tomu oprávněnou.
Uvedl, že lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že bylo v řízení prokázáno, že pan Z.a byl někdy žalovanou pověřen k přebírání automobilů, to nebylo popřeno ani panem Z. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by se pověření k převozu aut týkalo právě řešené věci. Odvolací soud připomněl, že plná moc ze dne 10. 5. 2008, obsahující výslovné zmocnění pro pana Z. k převzetí automobilů (a pouze k tomu), jejíž podpis jednatel žalované popřel, měla být vystavena ve značném časovém odstupu po tvrzeném uzavření všech smluv, na které se odvolávají oba účastníci, tj. i po datu tvrzeného vzniku dodávkové smlouvy týkající se předmětného automobilu, doplatku jehož ceny se žalobkyně v řízení domáhá. Přijal-li soud prvního stupně závěr, že pan Z. překročil své oprávnění z plné moci, je tento závěr z uvedeného časového důvodu chybný. Dle odvolacího soudu v době tvrzeného vzniku smlouvy nebyla existence jakéhokoli zmocnění pana Z. žalovanou prokázána.
Odvolací soud uvedl, že nelze oprávnění pana Z. k podpisu smlouvy vyhodnotit ani podle ustanovení §15 obch. zák., a to právě pro absenci důkazů o jakémkoliv pověření k určité činnosti při provozování podniku žalované v rozhodném období (žalovaná tuto skutečnost neprokázala ani po poučení odvolacího soudu). Dále odvolací soud posuzoval obsah výpovědi pana J. před soudem dne 8. 9. 2014, při níž tento svědek uvedl, že smlouvu uzavřel v sídle žalované s panem Z. poté, kdy mu bylo sděleno jednatelem žalované, že pan Z. bude žalovanou ohledně koupě vozidel zastupovat. Odvolací soud pravdivost tohoto tvrzení neměl za prokázanou, protože jakékoli zmocnění pana Z. jednatel žalované výslovně popřel a uvedl, že pana J. nezná. Na základě těchto soudem zjištěných skutečností odvolací soud uzavřel, že nelze dojít k závěru o tom, že by jednání pana Z. žalovanou zavazovalo ve smyslu ustanovení §16 obch. zák. za předpokladu, že by bylo postaveno najisto, že k jednání uzavření smlouvy v provozovně žalované mezi panem J. a Z. skutečně došlo. V takovém případě by totiž pan J. mohl vědět, že osoba jednající za žalovanou k uzavření předmětné smlouvy není oprávněna, protože takovou skutečnost mohl ověřit například dotazem u statutárního orgánu žalované zapsaného v obchodním rejstříku. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy o dodávce předmětného automobilu, a že žalovaná od žalobkyně převzala automobil, aniž k tomu měla právní důvod.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávné aplikaci §15 a §16 obch. zák. odvolacím soudem. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho řízení je stiženo vadou, kdy odvolací soud nerespektoval zásady volného hodnocení důkazu a právo dovolatelky na spravedlivý proces. Dovolacímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, popřípadě navrhuje, aby jej dovolací soud jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval pravidlo zákonného zmocnění podnikatele dle §15 obch. zák., a současně pochybil, když nepostupoval v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu]; (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; který je – stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz .)
Dle §15 odst. 1 obch. zák. platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Současně však, překročí-li zástupce podnikatele zmocnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odst. 2).
Ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu tohoto ustanovení dovolací soud opakovaně připomíná, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí "pověřením". Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
Ostatně již v rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, dovolací soud uvedl a odůvodnil závěr, že předmětné ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje zákonné zmocnění k jednání za podnikatele. Zmocnění se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr), není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu. Musí se pouze jednat o „určitou činnost“ - což bude jistě zahrnovat jak vymezení druhové tak individuální. Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na tuto „určitou činnost“ tak, že se bude jednat o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; předmětnou zákonnou úpravou je tedy nastoleno kritérium obvyklosti. V případě překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele je takovýmto jednáním podnikatel vázán jen tehdy, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (srov. §15 odst. 2 obch. zák.).
Vyplývá-li pak ze skutkových zjištění závěr, že pan Z. byl žalovanou pověřen určitou činností při provozu podniku (závodu) žalované, je nutno zkoumat, zda toto pověření zakládalo zákonné zmocnění k právnímu jednání (podpis předmětné smlouvy), které je v projednávané věci posuzováno. Avšak i v případě, pokud by bylo zjištěno, že nikoliv, bylo by nutno uvažovat též o překročení jednatelského oprávnění zástupcem žalované a o následcích z toho plynoucích dle §15 odst. 2 obch. zák.
Pro právní závěr odvolacího soudu o neexistenci smluv mezi účastníky řízení bylo určující, že odvolací soud nepovažoval jednání pana P. Z. (podpis smluv) za právní jednání, které by žalovanou zavazovalo. Odvolací soud (správně) dovodil, že předložená plná moc ze dne 10. 5. 2008 nemohla prokazovat udělení zmocnění žalovanou, neboť je datována až po tvrzeném uzavření předmětné smlouvy. Následně však odvolací soud též uvedl, že „s ohledem na výše popsané a soudem zjištěné skutečnosti nelze oprávnění pana Z. k podpisu smlouvy dovodit ani podle ustanovení §15 obch. zák., a to právě pro absenci důkazu o jakémkoliv pověření k určité činnosti při provozování podniku žalované.“ Dále odvolací soud uvedl, že nemá za prokázanou pravdivost tvrzení výpovědi svědka pana J. o tom, že smlouvu uzavřel v sídle žalované s panem Z. poté, co mu bylo sděleno jednatelem žalované, že pan Z. bude žalovanou „ohledně koupě vozidel“ zastupovat, protože jakékoliv zmocnění pana Z. jednatel žalované výslovně popřel. Tyto závěry však pomíjí další skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, odvolacím soudem nezpochybněná, že P. Z. byl žalovanou „minimálně v uvedeném rozsahu pověřen již v době uzavírání předmětných smluv“, a že „P. Z. byl žalovanou zmocněn k uzavření smluv“.
Skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. §213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.). To platí podle ustálené rozhodovací praxe v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud se v posuzované věci těmito pravidly neřídil.
Odvolací soud sice opakoval dokazování některými listinami, což ve světle judikatury Nejvyššího soudu nezbytné není, svědky a účastníky však znovu nevyslechl a vycházel tedy z výpovědí zachycených v protokolech o jednání před soudem prvního stupně. Takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí; čtením výpovědí zachycených v protokolu o jednání si odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro jejich hodnocení [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž].
Tedy chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí (jednatele) žalované a svědků, bylo nutné, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení tohoto důkazu. Jak však vyplývá z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 30. 5. 2016 (č. l. 356) odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval. Provedl sice dokazování čtením některých listin, důkazy výslechem žalované a svědků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu rovněž vycházel, nezopakoval.
Na tomto základě pak není možné považovat za správné právní posouzení ani závěr odvolacího soudu o tom, že na jednání pana Z. není možné vztáhnout pravidlo §15 obch. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu