ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4341.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4341/2017-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně EMTC - Czech a. s. , se sídlem v Praze 3, Pod Krejcárkem 975/2, identifikační číslo osoby 27096661, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalované BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, o zaplacení 485.265,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 152/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 70 Co 61/2017-172, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2016, č. j. 21 C 152/2014-136, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 70 Co 61/2017-172, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 21 C 152/2014-136, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 485.265,57 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a dále uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů v řízení vyšly ze zjištění, že účastníci spolu dne 1. 1. 2011 uzavřeli smlouvu (ve znění dodatků ze dne 16. 11. 2011 a 26. 3. 2012), která je svojí povahou smlouvou o obchodním zastoupení, jejíž režim se podle §3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními §652 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalobkyně se ve smlouvě pro žalovanou zavázala dlouhodobě vyvíjet činnost směrující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat jejím jménem obchody; konkrétně se jednalo o smlouvy o poskytování dodávek elektrické energie a dodávek plynu. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že žalobkyni za její činnost náleží provize stanovená v přílohách č. 1, 2 a 3 smlouvy. Ze smlouvy bylo také zjištěno, že neobsahuje ujednání, které by stanovilo pro změnu smlouvy povinně písemnou formu. Následně dne 16. 11. 2011 strany uzavřely dodatek č. 1, jímž změnily výši provize za uzavřené smlouvy týkající se domácností, a dodatkem č. 2 strany sjednaly mimořádnou odměnu, která není předmětem sporu. Spornou byla otázka, zda došlo k uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě, neboť žalobkyně požadovaný nárok na doplatek provizí v celkové hodnotě 485.265,57 Kč s příslušenstvím odvíjela od tvrzení, že k uzavření dodatku č. 3 ohledně změny výše provizí od 1. 3. 2013 nedošlo.
Odvolací soud doplnil, že předmětem sporu v projednávané věci je výše provize za sjednání a uzavření smluv o poskytování dodávek elektrické energie a o poskytování dodávek plynu. Mezi účastníky je nesporné, že spolu dne 1. 1. 2011 uzavřeli smlouvu, kterou následně opatřili písemně uzavřenými dodatky č. 1 a 2. Žalobkyně tvrdila, že má za období březen až listopad 2013 nárok na vyšší provizi, než byla žalovanou uhrazena, přičemž tvrdila, že k uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě od 1. 3. 2013 nedošlo; žalovaná se bránila tím, že vyúčtovaná odměna a její výše v předmětném období odpovídala smlouvě, neboť s účinností od 1. 3. 2013 se účastníci dohodli na změně výše provizí. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení a že účastníci s účinností od 1. 3. 2013 platně sjednali dodatek ke smlouvě, jehož obsahem byla změna výše provizí.
Dle odvolacího soudu není opodstatněná námitka žalobkyně, že pro uzavření dodatku je předepsaná obligatorní písemná forma. Ustanovení §272 odst. 2 obch. zák. je speciální úpravou pro obchodní vztahy odchylnou od obecného pravidla občanského zákoníku, podle něhož může být písemně uzavřená dohoda měněna nebo zrušena pouze písemně (§40 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník /dále jen „obč. zák.“/), avšak pro změnu nebo zrušení obchodní smlouvy je tímto ustanovením písemná forma stanovena jen v případě, že je podmínka písemné formy pro změnu uzavřené smlouvy uvedena ve smlouvě, o jejíž změnu jde. Opačný závěr (tedy, že k uzavření dodatku č. 3 bylo třeba písemné smlouvy) by v daném případě odvolací soud shledal v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Sám fakt, že účastníci chtěli předmětný obsah uzavřené dohody vyjádřit v písemné podobě, neznamenal, že ke změně provizního systému dle ústní dohody s účinností od 1. 3. 2013 nedošlo. Odvolací soud dále odkázal na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobkyně neplatnosti dotyčného úkonu (změny provizního systému platné od 1. 3. 2013) z důvodu nedostatku jeho náležitostí dovolala. Na tomto základě odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) vymezuje dovolatelka prostřednictvím sedmi právních otázek, a to:
a) Je pro změnu smlouvy, u níž obchodní zákoník vyžaduje povinně písemnou formu (jako v případě smlouvy o obchodním zastoupení dle §625 a násl. obch. zák.) nutná písemná forma, či lze tuto změnu provést též v ústní formě?
b) Je §652 odst. 4 obch. zák. speciálním ustanovením ve vztahu k §272 odst. 2 obch. zák.?
c) Je §272 odst. 2 obch. zák. aplikovatelný na veškeré obchodní smlouvy, tj. též na smlouvy, pro které obchodní zákoník vyžaduje obligatorně pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou podobu?
d) Je možné uzavřít závaznou smlouvu (dodatek ke smlouvě), aniž by došlo k dohodě o všech jejích částech, které si strany vyžádaly (chtěly smlouvou, resp. dodatkem vyřešit)?
e) Je možné uzavřít smlouvu (resp. dodatek ke smlouvě) akceptací oferty, kterážto akceptace obsahuje výhradu?
f) Může písemný důkaz zachycující vůli stran interpretovat soud a zjišťovat vůli stran v přímém rozporu s jeho písemným zněním?
g) Má soud poučovací povinnost vůči účastníku v situaci, kdy hodlá věc posoudit jinak, nežli podle účastníkova právního názoru?
Tyto otázky dovolatelka dále rozvádí a dovozuje, že pokud změna smlouvy o obchodním zastoupení nebyla učiněna v zákonem stanovené formě (písemně), nebyla provedena platně. Uvádí dále, že bez dohody na veškerých náležitostech dodatku č. 3, resp. pro výhrady žalobkyně, které nebyly žalovanou nikdy akceptovány, nemohlo dojít k platnému uzavření dodatku č. 3, což soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily. Soudům nižších stupňů dovolatelka vytýká, že nesprávně hodnotily listinné důkazy a že odvolací soud neprovedl náležité poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání podala své vyjádření, ve kterém rozporuje dovolatelkou předestřené závěry ohledně předložených otázek hmotného práva a stručně reaguje na vytýkané vady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil tím, že není opodstatněné tvrzení žalobkyně, že tam, kde pro platnost smlouvy předepisuje písemnou formu zákon, je možno ji změnit opět pouze v písemné formě podle obecného pravidla §40 odst. 2 obč. zák., přičemž speciální úprava §272 odst. 2 obch. zák. se uplatní výlučně u obchodních smluv, u nichž byla povinnost písemné formy stanovena dohodou stran nebo z vůle některé strany smluvního vztahu. Dle odvolacího soudu takový výklad neodpovídá znění tohoto ustanovení a navíc obecné pravidlo dané §40 odst. 2 obč. zák., které platí pro smlouvy, jež se úpravou obchodního zákoníku neřídí (a které nerozlišuje důvod uzavření smlouvy v písemné formě), nelze použít z důvodu zásady uvedené v §1 odst. 2 obch. zák., neboť jde o speciální úpravu, která nerozlišuje, z jakého důvodu byla dotyčná smlouva uzavřena v písemné formě. Toto právní posouzení odvolacím soudem není správné.
Podle §272 obch. zák. smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (odst. 1). Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (odst. 2).
Dle §40 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (odst. 1). Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (odst. 2).
Již v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v případech, kdy pro uzavření smlouvy písemnou formu stanoví zákon (a nikoliv dohoda stran), nelze takovou smlouvu zrušit ústně, popř. konkludentním projevem, ale tento úkon je možné provést jen v písemné formě, a to i s přihlédnutím k obecnému pravidlu obsaženému v §40 odst. 2 obč. zák., podle něhož písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně, a k tomu, aby event. nebyla takto obcházena kogentní úprava vyžadující u některých smluv písemnou formu (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Jinými slovy, je-li písemná forma stanovena zákonem, je s ohledem na znění §40 odst. 2 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma dána i pro právní jednání, kterým se závazek mění, a to přímo ze zákona.
Tak je tomu i v projednávané věci, kdy smlouva o obchodním zastoupení dle §652 odst. 4 obch. zák. musí mít písemnou formu. Toto ustanovení je dle §263 odst. 2 obch. zák. kogentní. Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že ke změně provizního systému s účinností od 1. 3. 2013 mělo dojít na základě ústní dohody stran, je tato změna stižena absolutní neplatností pro nedostatek formy. Je proto i lichá úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobkyně se této neplatnosti nikterak nedovolala. Ostatně i v případě, kdyby se jednalo o neplatnost relativní, je třeba odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, který obdobné situace posuzuje tak, že tvrdil-li žalobce v průběhu řízení, že dodatek ke smlouvě uzavřen nebyl a že k platné změně písemně uzavřené smlouvy obsahující výhradu písemné formy změn a dodatků ani dojít nemohlo uzavřením ústního dodatku, obsahuje tento úkon žalobce, jímž je zpochybněno uzavření dodatku, též námitku neplatnosti dodatku. I kdyby tuto námitku žalobce uplatnil až v odvolacím řízení, neplatí pro ni omezení z hlediska principu neúplné apelace odvolacího řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013).
Případný tak není odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, neboť přehlíží, že v tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci, kdy písemná forma smlouvy nebyla dána přímo zákonem, nýbrž ujednáním stran. Obdobně ze situace, kdy písemná forma právního jednání nevyplývá ze zákona, nýbrž z ujednání stran, vychází i rozhodnutí dovolacího soudu, na která ve svém odůvodnění odkazuje soud prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007), a proto tyto závěry nejsou pro projednávanou věc rozhodné.
Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní otázky neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy (dovolací námitky písm. a/ až c/), na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolací soud se dále samostatně nezabýval dalšími dovolacími námitkami (písm. d/ až g/), jejichž posouzení není za této situace pro danou věc rozhodné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu