ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4423.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4423/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně H – Komplet s. r. o. , se sídlem v Sokolově, Karla Hynka Máchy 2132, identifikační číslo osoby 25211536 , zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, proti žalované ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o zaplacení 7 480 433 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 167/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2016, č. j. 1 Cmo 89/2015-965, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 22 Cm 167/2004-758, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 844 602,30 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a co do částky 4 635 830,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na účet Městského soudu v Praze náklady za svědečné ve výši 307,80 Kč (bod III. výroku) a o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 219 334,69 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 1 Cmo 89/2015-895, ve znění opravného usnesení ze dne 9. října 2015, č. j. 1 Cmo 89/2015-943, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 468 408,90 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok) a ve zbývající části výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnosti zaplatit žalobkyni částku 3 167 421,80 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (druhý výrok). Dále odvolací soud změnil výrok III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů za svědečné (třetí výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
K dovolání žalobkyně podaného proti výroku odvolacího soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok), Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 2/2016-960, rozhodl tak, že výrok o nákladech řízení (čtvrtý výrok) zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně usnesením v záhlaví uvedeným rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy všech stupňů částku 525 686,15 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. června 2016, č. j. 1 Cmo 89/2015-965, podala žalobkyně (dále též dovolatelka) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že neměla možnost se vyjádřit k možné moderaci náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř., není taková námitka v tomto dovolacím řízení případná a přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud respektuje právní závěry ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nutnosti účastníka o moderačním právu poučit a dát mu možnost se k tomu vyjádřit (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13), avšak v situaci, kdy dovolatelka toto namítá až poté, co odvolací soud rozhodoval o nepřiznání náhrady nákladů řízení (byť i částečném) podruhé, neboť jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem právě pro nesprávnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., je taková námitka dovolatelky bezpředmětná. Poučení dovolatelky o tom, že soud bude rozhodovat o aplikaci §150 o. s. ř. v tomto případě nebylo třeba, když odvolací soud rozhodoval o totožném problému již podruhé po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem. Dovolatelce tak muselo být zřejmé, že opět bude posuzována aplikace §150 o. s. ř., a mohla se k ní vyjádřit i bez výslovného poučení soudem.
Namítá-li dovolatelka dále, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., je třeba uvést, že odvolací soud (oproti předchozímu rozhodnutí, zrušeném rozhodnutím Nejvyšší soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 2/2016, zejména pro nedostatek uváděných důvodů) nevybočil z limitů nastavených judikaturou k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., když akcentoval především specifické okolnosti případu, které upřednostnil před majetkovými poměry účastníků a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 1123/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu