ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4534.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4534/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, proti žalovanému J. S., místem podnikání ve Škrdlovicích, Karlov 31, IČO 18118704, o 694.537,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 6/2008, o žalobcově dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č. j. 7 Cmo 276/2015-424, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 85.481,- Kč s příslušenstvím, jímž dále zamítl žalobu o zaplacení částky 470.162,56 Kč a jímž též uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 137.163,- Kč a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobce namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5086/2009 ze dne 30. 11. 2011, protože při úvaze o výši bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce domáhal, nezohlednil obvyklou cenu dopravy materiálu, který žalobce žalovanému dodal. Žalobce však přehlédl, že odvolací soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že posoudit bezdůvodné obohacení odpovídající žalobcem provedené dopravě nebylo možné, protože žalobce netvrdil žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možné výši bezdůvodného obohacení zjistit, žalobcova skutková tvrzení byla zcela nedostatečná. Důvodem, pro který nebyla žalobci přiznána částka odpovídající obvyklé ceně dopravy, není tudíž žalobcem namítaný rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou, která žalobci vznikla a jíž se v daném řízení rovněž domáhal. Žádnou právní otázku, která by ve vztahu k nároku na náhradu škody založila přípustnost dovolání podle shora již citovaného §237 o. s. ř., však neformuluje. Dovolatel je přitom povinen, jak plyne z §241a odst. 2 o. s. ř., své dovolání koncipovat tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, která otázka hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, či o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce je rovněž přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele, pro které je možné podle §150 o. s. ř. odepřít náhradu nákladů řízení té straně, která měla ve sporu úspěch. Dovolací soud však v úvahách, jimiž se odvolací soud při svém rozhodnutí o nákladech řízení řídil, rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobcova majetková situace sama o sobě nemůže být důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. Tento závěr je v souladu se žalobcem zmiňovaným usnesením sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 ze dne 31. března 2014, v němž Nejvyšší soud vysvětil (s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06), že dopad, který má uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků, může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, jestliže ke skutečnosti, že by přiznání těchto nákladů přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, přistupují též další okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Zcela shodně argumentoval Nejvyšší soud v dalším žalobcem zmiňovaném usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a rovněž v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014. Odvolací soud, jak je z jeho rozhodnutí zřejmé, pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatné okolnosti konkrétního sporu zvažoval a dospěl-li na tomto základě k závěru, že nejsou dány podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., nelze jeho rozhodnutí nic vytknout.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu