ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4546.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4546/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LUMA REAL s.r.o. se sídlem ve Praze 2, Ječná 547/15, IČO 24798215, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti žalované MIROS SUN, a.s., se sídlem v Praze 10, Strančická 3387/45, IČO 27741001, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, o zaplacení částky 1 784 400 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 262/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č. j. 21 Co 90/2016-59, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 070 Kč na nákladech dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Filipa Macháčka, advokáta se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 12. listopadu 2015, č.j. 7 C 262/2015-16, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 784 400 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. dubna 2016, č.j. 21 Co 90/2016-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť žalovaná dle jejího názoru nevymezila přípustnost. Žalobkyně dále vysvětlila, že ani námitka vad řízení nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve zbytku dovolání není přípustné z toho důvodu, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího mínění závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně otázek, které v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Převážná většina argumentace dovolatelky se však týkala vad řízení, stejně tak i většina jí formulovaných otázek. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že námitky vad řízení samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Otázky týkající se hmotného práva předestřené dovolatelkou nemohou založit přípustnost dovolání, napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení totiž nezávisí, neboť odvolací soud se zabýval pouze posouzením, zda v dané věci mohl být vydán rozsudek pro uznání, a řešený případ neposuzoval z hlediska hmotného práva. Otázky týkající se hmotněprávního posouzení věci tedy nejsou pro napadené rozhodnutí relevantní.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nadto dovolatelka u předestřených otázek ani neuvedla, od jakých rozhodnutí dovolací soudu se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil, a to ani uvedením konkrétních spisových značek, ani uvedením právních závěrů judikatury bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Z obsahu dovolání plyne, že jediná otázka, u níž dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je to, zda je pro vydání rozsudku pro uznání dostačující vylíčení alespoň takových rozhodujících skutečností, kterými by byl vymezen předmět řízení, či zda je nezbytné vylíčit předmětné skutečnosti tak, aby z nich vyplývalo uplatněné právo.
V tomto ohledu dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012, podle jehož závěru jsou podmínky k vydání rozsudku pro uznání naplněny jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Podle názoru dovolatelky ze skutečností uvedených žalobkyní uplatněné právo nevyplývá, neboť žalobkyně netvrdila skutečnosti směřující k prokázání toho, že žalovaná nebyla v dobré víře ve smyslu §458 odst. 2 obč. zák. a že netvrdila skutečnosti k posouzení, zda se žalovaná stala vlastníkem díla, jehož užitky žalobkyně požaduje.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004.
Žalobkyně však výslovně v žalobě tvrdila, proč žalovaná dle jejího názoru nebyla v dobré víře. Rovněž tak tvrdila, že žalovaná není vlastníkem díla. Z tvrzení uvedených v žalobě uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení tedy vyplývá, neboť žalobkyně tvrdila všechny rozhodné skutečnosti. Odvolací soud proto nepochybil a neodchýlil se od citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, když uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny.
Co se týče dovolatelčiny argumentace ohledně toho, že právní úprava doručování do datových schránek je protiústavní, nelze jí přisvědčit v tom, že by tato námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je sice dle rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, III. ÚS 772/13) uplatnitelná i jako dovolací důvod, avšak v tomto případě dovolatelka tvrdí protiústavnost samotné zákonné úpravy, nikoli porušení jejích ústavně zaručených práv rozhodnutím či postupem odvolacího soudu. V tomto případě by přicházel v úvahu pouze postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dovolací soud ovšem právní úpravu doručování do datových schránek nepovažuje za protiústavní a neshledal tak důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ve zbývající části dovolání dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu