ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2199.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2199/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce KOMA Consulting, s. r. o., IČO 26504081, se sídlem Praha 9, Dohalická 363, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 466/34, proti žalovanému AUTO DESIGN VAŇKÁT, s. r. o., IČO 25058371, se sídlem Polepy 227, zastoupenému Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 EC 349/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29 Co 17/2012-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29 Co 17/2012-106, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 4. 2011, č.j. 13 EC 349/2010-77, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 557.643,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody, kterou mu způsobil žalovaný tím, že mu neoprávněně zadržoval osobní automobil Seat Leon, proto žalobce musel vynaložit po dobu od listopadu 2008 do července 2010 vedle 360.000 Kč za nájem náhradního osobního automobilu, též 191.497,87 Kč za leasingové splátky, aniž by předmět leasingu mohl řádně užívat, a povinné ručení za zadržovaný vůz ve výši 6.146,- Kč ročně.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 14. 4. 2011, č.j. 13 EC 349/2010-77, uložil žalovanému zaplatit žalobci 557.643,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. jako jeden z předpokladů vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nastala poté, co byl žalovaný podle ustanovení §114b o. s. ř. mimo jiné vyzván, aby se vyjádřil k žalobě do 30 dnů ode dne podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému dne 29. 12. 2010, č.j. 13 EC 349/2010-46. Ve stanovené lhůtě podané vyjádření žalovaného, že nárok žalobce neuznává a žaloba je nedůvodná, neboť není zřejmé, z čeho žalobce odvozuje svůj nárok a jak dospěl k jeho výši, soud nepovažoval za dostatečné z hlediska požadavků podle §114b o. s. ř., protože žalovaný nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a neoznačil důkazy, jichž se dovolává.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29 Co 17/2012-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by o žalobě rozhodoval věcně nepříslušný soud, ani že by úkony soudu (vydání elektronického platebního rozkazu a výzvy k vyjádření vyšším soudním úředníkem) učinila osoba, která by nebyla k takovému úkonu oprávněna. Konstatoval, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu i tzv. kvalifikované výzvy (§114b o. s. ř.), jelikož v žalobě jsou uvedeny veškeré relevantní skutečnosti, včetně listinných důkazů, s kterými se žalovaný mohl seznámit, a učinit tak kvalifikované vyjádření, v němž by na uvedené skutečnosti ve věci samé reagoval. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný ve svém kusém vyjádření nevylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé ani neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v právním posouzení kvalifikovaného vyjádření žalovaného k žalobě, které žalobce ve věci učinil na základě výroku II. platebního rozkazu podle §114b o. s. ř. Má za to, že ve svém kvalifikovaném vyjádření dostatečně reagoval na skutková tvrzení žalobce, která jsou skutkovými tvrzeními o existenci právních vztahů mezi žalobcem a třetí osobou, o jejichž obsahu mu není ničeho známo. Vznáší otázku, zda postačí reagovat v obecné rovině, nebo zda je třeba se vyjádřit ke všem tvrzeným skutečnostem konkrétně a zda je odvolací soud povinen při tomto rozhodování současně právně hodnotit, zda ve věci rozhodoval věcně příslušný soud. Namítá, že předmětem sporu jsou obchodněprávní vztahy účastníků, a proto o dané věci měl rozhodovat v prvním stupni krajský soud. Podle názoru dovolatele nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání též proto, že dle judikatury Nejvyššího soudu jedním z požadavků pro vydání elektronického platebního rozkazu je, aby žalobcem uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Tento požadavek v dané věci nebyl splněn, neboť dle žalobních tvrzení částku 360.000 Kč, jež představuje nájemné, které je povinen žalobce zaplatit M. K. na základě smlouvy o pronájmu motorového vozidla, jež si žalobce pronajal jako náhradu za žalovaným neoprávněně zadržovaný osobní automobil, žalobce dosud nezaplatil, a v tomto rozsahu mu tedy dosud žádná škoda nevznikla. V samostatném podání navrhuje dovolatel odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil věcně příslušnému soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalovaného nemá po právní stránce zásadní význam. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nesplnil svoji povinnost kvalifikovaně se vyjádřit podle §114b odst. 1 o. s. ř., a proto nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., je podle žalobce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K námitce věcné nepříslušnosti soudu uvádí, že jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a považuje ji z hlediska přípustnosti dovolání za nezpůsobilou založit přípustnost dovolání i za neopodstatněnou. K námitce, že nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. žalobce uvádí, že tuto námitku měl žalovaný vznést v řízení před soudem prvního stupně a nikoli až v dovolacím řízení. Poukazuje na povinnost žalovaného věnovat procesní obraně patřičnou pozornost (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2656/2008), účel právní úpravy §114b o. s. ř., jímž bylo posílení odpovědnosti účastníků řízení za jeho výsledek se záměrem zrychlit řízení a racionalizovat jeho průběh, (sp. zn. 30 Cdo 2602/2004) a závěr, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a soud je povinen rozhodnout o nároku podle zákonné fikce, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného (sp. zn. 26 Cdo 532/2010). Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto; současně žádá náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro řešení otázky předpokladů pro vydání elektronického platebního rozkazu podle §174a odst. 2 a §172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. (kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu).
Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
V rozsudcích ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, (uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37) a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, vyjádřil Nejvyšší soud právní názor, že podmínky k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky, vyplývajícími z ustanovení §172 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., tedy jen tehdy (mimo jiné), vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Od účinnosti novely občanského soudního řádu, provedené zákonem číslo 7/2009 Sb. (tj. od 1. 7. 2009), se pak tento závěr uplatní, byť úprava možnosti vydat výzvu k vyjádření v případě vydání (elektronického) platebního rozkazu je nyní obsažena v ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž uplatňuje mimo jiné nárok na náhradu škody ve výši 360.000 Kč představující náhradu nájemného za užívání náhradního vozidla, žalobce uvedl, že „v důsledku zadržení vozidla a pro zajištění své činnosti byl nucen si pronajmout jiné vozidlo, a to od jednatele společnosti žalobce, pana M. K. Smlouva o pronájmu motorového vozidla byla s panem K. podepsána dne 5. 11. 2008. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 15.000 Kč měsíčně. ... Jelikož si smluvní strany této nájemní smlouvy dohodly, že celková částka pronájmu vozidla bude vyúčtována ve formě faktury se splatností 14 dnů po ukončení nájmu, tak ke dni podání tohoto návrhu již má žalobce zaplatit za 24 po sobě jdoucích měsíců celkovou částku 360.000 Kč, a to jenom na nájemném vozidla, nepočítaje útratu za pohonné hmoty.“
Z uvedených žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce dosud částku 360.000 Kč nezaplatil (což ostatně netvrdí ani v žádném jiném svém podání), škoda v tomto rozsahu mu tedy dosud nevznikla, ze skutečností žalobcem uvedených tedy jím uplatněné právo v plném rozsahu nevyplývá, nebyly tudíž splněny předpoklady pro vydání elektronického platebního rozkazu podle §174a odst. 2 a §172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. ani rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř.
Zkoumání předpokladů pro vydání platebního rozkazu přísluší soudu, v této fázi řízení se ani nepředpokládá procesní aktivita žalovaného, proto nelze přisvědčit názoru žalobce, že pokud žalovaný uvedenou námitku nevznesl, nelze k ní v dovolacím řízení přihlížet. Takový závěr se nepodává ani z žalobcem citované judikatury Nejvyššího soudu.
S ohledem na shora uvedené závěry, jež jsou postačujícím důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolatelem uplatněnými námitkami.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu