ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4629.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4629/2017-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně DRILLING TRADE, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Kunčičky, Škrobálkova 158/21, identifikační číslo osoby 25899015, zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované MVM – ECO. CZ s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Hulváky, Sokola Tůmy 1099/1, identifikační číslo osoby 26823454, zastoupené Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, o zaplacení částky 586.176,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované vůči žalobkyni o zaplacení částky 1.692.517 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 172/2009, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2015, č. j. 5 Cmo 200/2015-395, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4. 2015, č. j. 42 Cm 172/2009-373, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované vůči žalobkyni o zaplacení částky 1.692.517 Kč (bod I. výroku) a zamítl žádost žalované ze dne 9. 4. 2014 (doručená soudu dne 17. 4. 2015) na ustanovení zástupce z řad advokátů (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně na posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř. a ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu §30 o. s. ř., při jejímž řešení se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů při svém rozhodování pochybily, neboť nejprve nerozhodly o žádosti žalované o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta, ale rovnou řízení pro neuhrazení soudního poplatku ze strany žalované zastavily. Dle jejího názoru se tak odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11, a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09.
V nálezu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, Ústavní soud konstatoval, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11).
V poměrech dané věci podáním ze dne 20. 5. 2014 učinila žalovaná vůči žalobkyni vzájemný návrh o zaplacení částky 1.692.517 Kč. Usnesením vyzval soud prvního stupně žalovanou k zaplacení soudního poplatku ze vzájemného návrhu ve výši 84.625 Kč. Podáním ze dne 3. 4. 2015 podala žalovaná žádost o osvobození od placení soudních poplatků. Žádost odůvodnila tím, že soudní poplatek nemůže uhradit s ohledem na své majetkové poměry. Následně podáním ze dne 9. 4. 2014 požádala žalovaná o ustanovení advokáta s odůvodněním, že na zaplacení advokáta nemá dostatek finančních prostředků.
Soud prvního stupně uvedl, že se jedná již o třetí žádost žalované o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta v tomto řízení, přičemž tato žádost se od poslední žádosti v ničem neliší. Žalovaná uvádí stále stejné důvody, pro které není soudní poplatek schopna zaplatit, a dokládá je stejnými listinami, přičemž neuvádí žádnou novou okolnost, kterou by bylo možné považovat za změnu poměrů. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaná ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta neuvádí žádné nové skutečnosti a kdy se soud obsahově shodnou žádostí žalované již jednou zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil, soud řízení o vzájemném návrhu žalované vůči žalobkyni pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Dodal, že nejsou-li u žalované splněny podmínky pro osvobození od placení soudního poplatku, nemá také právo na ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nad rámec toho uvedl, že platí tedy, že nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje.
Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněné pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také s výše citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu