ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4837.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4837/2016-1721
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobců a) Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o. , se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, identifikační číslo osoby 27473261, sídlo správce v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Újezd 409/19, b) Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. , se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45533075, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti žalovaným 1) V. H. , zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, 2) P. S. , zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, 3) Ing. Davidu Jánošíkovi, správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. , se sídlem v České Skalici, Pod Vinicí 729, identifikační číslo osoby 00174131, sídlo správce v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, 4) L. V. , o zaplacení 53 812,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 182/2007, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 5. 2016, č. j. 22 Co 343/2015-1657, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 5. 2016, č. j. 22 Co 343/2015-1657, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 9 C 182/2007-1445, uložil žalovanému č. 3 zaplatit žalobci a) částku 53 812,70 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 53 812,70 Kč s příslušenstvím žalobce a) vůči žalovanému č. 1 (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 53 812,70 Kč s příslušenstvím, kterou podal žalobce b) vůči žalovaným č. 2 a č. 4 (III. výrok), uložil žalovanému č. 3 nahradit náklady řízení žalobci a) (IV. výrok), uložil žalobci a) nahradit náklady řízení žalovanému č. 1 (V. výrok), žalobci b) uložil nahradit náklady řízení žalovanému č. 2 (VI. výrok), vyslovil, že ve vztahu žalobce b) a žalovaného č. 4 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VII. výrok) a žalovanému č. 3 uložil nahradit náklady řízení státu (VIII. výrok).
K odvolání žalobců a žalovaného č. 3 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem v záhlaví uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, VI a VIII tak, že žalobu žalobce a) ve vztahu k žalovanému č. 3 zamítl, uložil žalobci a) nahradit žalovanému č. 3 náklady řízení, změnil výši nákladů řízení, kterou byl žalobce b) již podle rozsudku soudu prvního stupně povinen nahradit žalovanému č. 2 a uložil oběma žalobcům nahradit náklady řízení státu (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, V a VII (druhý výrok), uložil žalobci a) nahradit náklady odvolacího řízení žalovaným č. 1 a č. 3 (výroky třetí a pátý), žalobci b) uložil nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému č. 2 (výrok čtvrtý) a vyslovil, že ve vztahu žalobce b) a žalovaného č. 4 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (šestý výrok).
Předmětem řízení byl nárok na zaplacení v záhlaví uvedené částky uplatněný původně společností ANIDOR s. r. o. a založený na tvrzení, že tato společnost podnikala v areálu společnosti VITKA Brněnec a. s. a produkovala textilní odpad. Na společnost VITKA Brněnec a. s. byl prohlášen konkurz, správce konkurzní podstaty tohoto úpadce (jímž byl v té době první žalovaný) převzal areál dne 12. 9. 2005 a od tohoto data až do konce roku žalobcovým jménem vyvážel i nadále odpad z areálu, nešlo však již o odpad vyprodukovaný společností ANIDOR s. r. o., ale o odpad úpadce VITKA Brněnec a. s. Společnost ANIDOR s. r. o. však byla přesto rozhodnutím soudu uznána povinnou zaplatit cenu za likvidaci tohoto odpadu třetí straně. Částky, kterou musela zaplatit, se jako pohledávky za podstatou domáhala po třetím žalovaném, správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. V konkurzní podstatě však nebylo dostatek prostředků na úhradu této pohledávky, proto byla uplatněna z titulu náhrady škody též vůči žalovaným č. 1 a č. 2, předchozím správcům konkurzní podstaty úpadce, kteří podle názoru žalující strany porušili své povinnosti při správě konkurzní podstaty, protože úpadcův podnik provozovali zjevně nehospodárně. Vůči žalovanému č. 4 byl nárok zdůvodněn tím, že právě on nařídil pracovníkům úpadce vyvést odpad k tíži žalobce a). Na majetek společnosti ANIDOR s. r. o. byl v průběhu řízení prohlášen konkurz, účastníkem řízení se stal nynější žalobce a). Žalobce b) poté vstoupil do řízení namísto žalobce a) ve vztahu k žalovaným č. 2 a č. 4.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil jako důvodný pouze nárok uplatněný vůči žalovanému č. 3, správci konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., a to z titulu bezdůvodného obohacení. Vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaní č. 1 a č. 2 neporušili žádné povinnosti, nejsou proto odpovědni za žalobcem požadovanou škodu, žalovaný č. 4, který byl v rozhodné době zaměstnancem úpadce, není ve sporu pasivně legitimován. Soud prvního stupně neakceptoval jednu z mnoha námitek 3. žalovaného, kterou se bránil vůči uplatněnému nároku, totiž námitku, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla v důsledku dohody o narovnání uzavřené dne 19. 12. 2007 mezi ním jako konkurzním správcem úpadce VITKA Brněnec a. s. na straně jedné a společností ANIDOR s. r. o. [původním žalobcem a)] a dalšími třemi subjekty (společnostmi Darren s. r. o. a RANDA s. r. o. a M. S.) na straně druhé. Konstatoval totiž, že podle jeho názoru jinak platná dohoda o narovnání nenabyla účinnosti, protože nebyla splněna ujednání obsažená v článcích 3.3 až 3.6, jejichž splněním byla účinnost dohody podmíněna. Podle zjištění soudu prvního stupně měla dohoda o narovnání vyřešit všechny vzájemné sporné vztahy vyvolané konkurzním řízením vedeným na majetek úpadce VITKA Brněnec a. s. za podmínky, že budou provedeny úkony a úhrady uvedené v článcích 3.3 až 3.6, podle nichž se správce konkurzní podstaty zavázal do 60-ti dnů od podpisu dohody vyloučit (ze soupisu konkurzní podstaty) ve prospěch společnosti RANDA s. r. o. v dohodě specifikované množství přízí vyrobených pro společnost RANDA s. r. o., s přípustnou množstevní odchylkou 2 %, a případný rozdíl v neprospěch společnosti RANDA s. r. o. vyřešit „finančním plněním“ (čl. 3.3), zavázal se dále v téže lhůtě vyloučit ve prospěch téže společnosti ve smlouvě specifikované stroje (čl. 3.4), uznal, že společnost Darren s. r. o. a UREF jsou oddělenými věřiteli ve smlouvě specifikované konkurzní pohledávky, a zavázal se požádat ve stanovené lhůtě o souhlas s výplatou odděleného uspokojení a pohledávku podle rozhodnutí konkurzního soudu vyplatit (čl. 3.5) a vrátit společnosti RANDA s. r. o. ve stanovené lhůtě na její účet „zbylou část kauce“ (čl. 3.6). Podle čl. 6.1 nabyla dohoda platnosti i účinnosti dnem jejího podpisu, avšak s výjimkou bodů 5.1 až 5.3, jejichž účinnost byla odložena „po splnění (provedení) veškerých úkonů a úhrad“ uvedených v bodech 3.3 až 3.6 dohody. Podle bodů 5.1 až 5.3 měla veškerá sporná práva uzavřením dohody zaniknout a měla být nahrazena novými právy a povinnostmi podle této dohody, veškerý majetek zahrnutý v minulosti do konkurzní podstaty úpadce s výjimkou majetku, který má být správcem podle této dohody z majetku vyloučen, strany prohlásily za majetek, který náleží úpadci bez ohledu na to, zda se jednalo o majetek účastníků této dohody, a strany se konečně, za podmínky, že budou provedeny úkony a úhrady v bodech 3.3 až 3.6, výslovně vzdaly jakýchkoli jiných nároků než založených článkem III dohody označeném jako narovnání sporných práv a povinností.
Odvolací soud své dovoláním napadené rozhodnutí založil pouze na posouzení zmíněné dohody o narovnání, která se týkala mimo jiné též odpadů vyvezených k tíži společnosti ANIDOR s. r. o. Vyšel z jejího obsahu zjištěného soudem prvního stupně, ujednání pod bodem 6.1 posoudil jako odkládací podmínku uzavřenou ve smyslu §36 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dospěl však k závěru, že je neplatná. Body 3.3 až 3.6 dohody totiž obsahují prakticky veškerá plnění, k nimž se zavázal úpadce ve prospěch dalších stran. Podle odvolacího soudu popírá smysl dohody o narovnání, aby jedné ze stran vznikla povinnost podle této dohody plnit, zároveň by však nezanikla původní práva, která byla dohodou o narovnání nahrazena. Odkládací podmínka obsažená v bodě 6.1 dohody o narovnání však takovou situaci vytváří. Podle odvolacího soudu by totiž ANIDOR s. r. o., Darren s. r. o. a RANDA s. r. o. a M. S. byli oprávněni přijímat plnění z dohody o narovnání, zároveň by však nezanikla původní práva a povinnosti a tyto osoby by se mohly domáhat plnění i na základě těch práv a povinností, která měla podle dohody o narovnání zaniknout. Taková dohoda je však podle odvolacího soudu v rozporu s poctivým obchodním stykem, ale i v rozporu s dobrými mravy, a proto je podle §3 obč. zák. neplatná. Část dohody, v níž je odkládací podmínka obsažena, lze však oddělit od dalšího obsahu smlouvy (kterou shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud jako celek za platnou), neplatnost sjednané odkládací podmínky proto nezpůsobuje neplatnost ostatních částí dohody o narovnání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobce a), který byl částečně postoupen žalobci b), na základě uzavřené dohody o narovnání zanikl a byl nahrazen novými právy a povinnostmi z dohody o narovnání plynoucími.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce a) je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1635/2011, ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 997/2013, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3654/2015, v nichž se Nejvyšší soud zabýval odkládací podmínkou v dohodě o narovnání a v situacích obdobných jako v projednávaném sporu neměl o platnosti takové podmínky pochybnosti. Důvody, o které odvolací soud opřel svůj závěr o neplatnosti odkládací podmínky, navíc změnil smysl a obsah uzavřené dohody o narovnání, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 997/2013, podle jehož závěrů smysl a obsah jinak jasného právního úkonu výkladem měnit nelze. Podle dovolatele nemohl nastat stav (a dohoda tak nebyla ani myšlena), že by žalobce a) plnil současně podle dohody o narovnání i podle práv a povinností, které měly dohodou zaniknout. Neexistovala vedle sebe stará a nová práva a povinnosti současně. Poté, co by správce konkurzní podstaty VITKA Brněnec a. s. splnil v dohodnutých lhůtách konkrétní úkony a úhrady plynoucí ze sporných práv, která existovala již před podpisem dohody, by teprve nabyla účinnosti ta ustanovení narovnání, podle nichž se stará práva nahrazují novými a všichni účastníci dohody se vůči sobě navzájem vzdávají dalších nároků. V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, je podle dovolatele rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že odkládací podmínku sjednanou v dohodě o narovnání lze oddělit od ostatního obsahu takové dohody. Pokud by se podmínka skutečně příčila smyslu narovnání, způsobila by neplatnost celé dohody o narovnání. Vytýká konečně odvolacímu soudu, že při úvaze o platnosti dohody o narovnání se přes odvolatelovy výhrady nevypořádal s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 223/2007 (správně 29 Cdo 2323/2007), který byl vydán v rámci konkurzního řízení vedeného na majetek úpadce VITKA Brněnec a. s., a v němž Nejvyšší soud uvedl, že všechna započtení a všechny dohody, jimiž jsou upřednostňováni jedni věřitelé před druhými, jsou neplatné pro rozpor s §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Nevypořádal se ani s otázkou porušování povinností správce konkurzní podstaty žalovaným č. 1, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dohoda o narovnání se žalovaného č. 1 totiž vůbec netýkala, nárok vůči němu (nárok na náhradu škody) v ní vůbec nebyl řešen, mohla být účinná pouze vůči těm subjektům, které ji uzavřely. Žalovaný č. 1 však účastníkem této dohody nebyl. Jestliže odvolací soud přesto dovodil zánik žalobcova práva ve vztahu k žalovanému č. 1, rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2687/2010, podle něhož se věřitel může vzdát svého práva vůči dlužníkovi pouze písemnou dohodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalobce b), jeho argumenty se shodují s argumenty žalobce a), doplňuje navíc, že narovnání se netýkalo ani žalovaných č. 2 a č. 4, rozsudek je tudíž ve vztahu k těmto žalovaným nepřezkoumatelný.
Oba žalobci shodně rovněž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ně bylo překvapivé. Platnost odkládací podmínky v dohodě o narovnání totiž žádný z účastníků nezpochybňoval, nezpochybnil ji soud prvního stupně, ani odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci, svůj nynější názor však odvolací soud účastníkům předem nesdělil a nedal jim tak možnost se k němu vyjádřit. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž též z tohoto důvodu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013.
Podle obsahu spisu se žalovaní k podaným dovoláním nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud se při řešení otázek, které se podávají z obsahu dovolání, totiž zda je v rozporu s dobrými mravy ujednání, které účinnost dohody o narovnání podmiňuje splněním části těch závazků, jichž se vlastní dohoda o narovnání týká (tj. těch, které jsou mezi stranami sporné nebo pochybné), a zda lze v dohodě o narovnání sjednanou odkládací podmínku posoudit odděleně od zbytku takové dohody, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž také důvodné.
Podle §36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle §36 odst. 2 věty první obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit svá práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
Právě citované ustanovení §585 obč. zák. umožňuje účastníkům, aby vyřešili spor či pochyby o obsahu svých závazkových vztahů. Neukládá jim povinnost vyřešit narovnáním všechna sporná či pochybná práva, ani nestanoví, jaký mají mít obsah jejich nové závazky z narovnání plynoucí. V rámci smluvní autonomie, která je soukromému právu vlastní, je zásadně věcí smluvních stran, jakou konkrétní podobu svým závazkům dají a která konkrétní sporná práva (zda všechna, či jen některá) narovnáním upraví. Není proto vyloučeno, že z dohodnutého narovnání vzniknou závazky pouze jedné ze stran, případně že z pohledu vnějšího pozorovatele nebudou nově vzniklé závazky na obou stranách v rovnováze. Smyslem narovnání je odstranit spor (či pochyby), a to zásadně způsobem, který odpovídá vůli smluvních stran, jejímž je sjednaná dohoda projevem (§34 obč. zák.).
Odvolací soud založil svůj závěr o rozporu účastníky sjednané odkládací podmínky s dobrými mravy pouze na tom, že tato podmínka dává jedné ze stran možnost domáhat se totožného plnění dvakrát, protože (tím, že podmiňuje účinnost dohody o narovnání a tedy vznik nových závazků splněním části závazků sporných) vystavuje jednu ze stran nebezpečí, že se druhá strana bude domáhat plnění podle původního závazku i podle nového závazku. Tento závěr však není správný. Takto sjednaná odkládací podmínka, byť je součástí dohody o narovnání, sama o sobě není narovnáním, tudíž nové závazky či nová práva nezakládá. Má-li podle vůle stran být vznik nového závazku podmíněn splněním, byť částečným, původního závazku, pak zároveň ta část závazku, jehož splněním je odkládací podmínka naplněna, podle §559 odst. 1 obč. zák. splněním zaniká. Teprve tím zároveň vznikají nové závazky a nová práva, protože teprve tehdy se narovnání podle dohody účastníků stává účinným. Nejvyšší soud ostatně již v řadě svých rozhodnutí akceptoval v dohodě o narovnání ujednané podmínky, které odkládaly účinnost sjednaného narovnání k okamžiku splnění části sporných závazků (srovnej například dovolatelem citované usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 997/2013, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3654/2015), aniž by měl pochybnosti o rozporu s dobrými mravy těch ujednání, která účinnost dohody, v jejímž důsledku vznikají nové závazky, podmiňuje splněním některých původních závazků. Ani v konkrétní souzené věci z dosavadního průběhu řízení neplyne, že by samotní účastníci s podmínkou sjednanou v dohodě o narovnání spojovali ty důsledky, které jí přisuzuje odvolací soud. Nikdo z nich ani netvrdil, že by vůle byť jedné ze stran k takovým důsledkům směřovala, resp. že by o projevené vůli, resp. o její určitosti či srozumitelnosti měla některá ze smluvních stran pochybnosti. V této souvislosti je třeba připomenout závěry plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. zejména rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 1 přílohy, rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 2, nebo např. rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Měl-li však přesto odvolací soud o projevené vůli pochybnosti, měl postupovat podle výkladových pravidel obsažených v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a obsah podmínky sjednané v dohodě o narovnání vyložit, zásadně však v souladu s vůlí smluvních stran.
Vůlí stran smlouvy se Nejvyšší soud zabýval též ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, v němž řešil otázku, jaké důsledky na platnost zbylého obsahu smlouvy by mělo, pokud by v ní obsažená podmínka byla sjednána neplatně. Dovodil, že „účastníci činí právní úkon podmíněně proto, že vznik právních následků odpovídá jejich vůli jen za skutkového stavu vznikajícího teprve přistoupením určité nejisté skutečnosti, resp. že jde o projev vůle sledující určitý právní následek jen při splnění vymíněné skutečnosti. Z toho pak lze dovozovat, že účastník týž právní úkon bez tohoto podmínění a bez dalších projevů své vůle (v případě smlouvy bez nového návrhu či nové akceptace neobsahující již dosavadní podmínku) nemínil učinit“. Jinak řečeno měl-li by se v důsledku neplatné podmínky učiněný právní úkon stát nepodmíněným, odporovalo by to projevené vůli účastníků. Nejvyšší soud ve prospěch uvedeného závěru argumentoval též tím, že „jen v případě výslovně uvedeném v ustanovení §36 odst. 1 věty druhé obč. zák. se k rozvazovací podmínce nehledí a má se tedy za to, že jde o právní úkon nepodmíněný. Ostatní výslovně neuvedené vady podmínek z hlediska jejich dovolenosti, náležitostí projevu vůle a v případě odkládacích podmínek i z hlediska jejich možnosti činí (na rozdíl či naopak od výjimečného a proto zvláště uvedeného případu rozvazovací podmínky nemožné) podmíněný právní úkon (podmíněnou část právního úkonu) neplatnou“. V této souvislosti Nejvyšší soud ještě dodal, že „podmínky ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., jež předchází ustanovením zákona o neplatnosti právních úkonů, jsou sice jako vedlejší ujednání určitou autonomní částí právního úkonu, ale již vzhledem k jejich samostatné úpravě i k samostatně teoreticky řešeným důsledkům jejich vadnosti nelze ustanovení §41 obč. zák. na ně aplikovat. Podmínky nejsou částí právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák.; právní teorie v souvislosti s podmínkami hovoří o složkách právního úkonu. Na rozdíl od části právního úkonu, která může obstát sama o sobě, je samostatná existence podmínky vyloučena“. Závěr odvolacího soudu, že odkládací podmínku lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, je tedy v rozporu s uvedenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Dovolatelům je třeba dát za pravdu též v tom, že jim v průběhu řízení nebyla v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř. dána možnost (neplyne z obsahu spisu) vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, který z dovoláním napadeného rozhodnutí plyne, a že vzhledem k tomuto právnímu názoru, na němž své rozhodnutí založil, se odvolací soud nevypořádal s dalšími argumenty, které byly v řízení uplatněny, neposoudil tudíž například ani to, zda v poměrech probíhajícího konkurzního řízení strany vůbec mohly platně uzavřít dohodu o narovnání s uvedeným obsahem, aniž by tím byli jedni konkurzní věřitelé zvýhodněni před ostatními (jak s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, namítají dovolatelé), a nezabýval se vůbec argumenty uplatněnými ve vztahu k těm účastníkům, kteří stranami dohody o narovnání nebyli, a jichž se tudíž narovnání týkat nemohlo. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a pro něž napadené rozhodnutí rovněž nemůže obstát.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu