ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2497.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2497/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FÉNIKS CZ, s.r.o. , se sídlem v Praze, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25067974, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 16, proti žalované TECHNOEXPORT, a.s. , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, PSČ 100 31, identifikační číslo osoby 00000841, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 207/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 8 Cmo 301/2011-493, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. 36 Cm 207/2009-330, ve znění usnesení ze dne 9. prosince 2011, č. j. 36 Cm 207/2009-363, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. č. Rsp 1408/08 ze dne 2. července 2009 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, podle něhož v řízení zahájeném dne 13. listopadu 2009 podala žalobkyně žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle ustanovení §31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“).
Odvolací soud se zabýval tím, zda byla v rozhodčím řízení žalobkyni poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv, a zda se procesním postupem rozhodčího soudu žalobkyně nedostala do nerovného postavení vůči žalované. Vyšel přitom z toho, že v rozhodčím řízení uplatnila žalobkyně nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním žalované, jež bylo podle tvrzení žalobkyně porušením povinnosti žalované. Rozhodci uplatněný nárok posuzovali jako nárok na náhradu škody. Uvedl, že jestliže rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok žalobkyně tak, jak byl uplatněn v žalobě, a v rozhodčím nálezu vyjádřil svůj právní názor o neexistenci uplatněného nároku na náhradu škody, majícího vzniknout v důsledku žalobkyní tvrzeného porušení právní povinnosti žalované, protože došel k závěru, že nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, pak rozhodčí soud rozhodl o nároku, který byl v rozhodčím řízení žalobkyní uplatněn. Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že v rozhodčím řízení nebylo třeba poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Stejně tak došel k závěru, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., ani podmínky pro poskytnutí poučení o důkazní povinnosti dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud sice na danou problematiku aplikoval správné právní předpisy, avšak nesprávně je vyložil. Jedná se přitom o ustanovení §18 ZRŘ a na toto ustanovení navazující §118a o. s. ř. Dále v dovolání žalobkyně rozvíjí svoji argumentaci.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Dále se vypořádává s dovolacími námitkami žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Vzhledem k závěru o přípustnosti dovolání Nejvyšší soud především zkoumal, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu se žádná z vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, nepodává, dovolací soud se proto zabýval námitkou dovolatelky nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.
Žalobkyně namítá, že odvolací soud správně použitá ustanovení §18 ZRŘ a §118a o. s. ř. nesprávně vyložil.
V dané věci šlo o posouzení otázky, zda byly či nebyly splněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. e) ZRŘ.
Podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
O tom, že porušení ustanovení §18 ZRŘ naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v §31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, není v ustálené judikatuře pochyb (vedle již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6439 a rozsudek ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008).
Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. D. B. B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelností rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř.
Podle ustanovení §118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).
Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§30 ZRŘ), v dané souvislosti jeho §118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Přiměřenost aplikace ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci přitom neznamená oprávnění rozhodčího soudu rozhodovat, zda bude nebo nebude, například s ohledem na účel zákona, příslušná ustanovení občanského soudního řádu aplikovat, nýbrž – vzhledem k povinnosti postupovat zákonem stanoveným způsobem (viz čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod) – může soud v rámci aplikace příslušných ustanovení přihlížet k účelu zákona o rozhodčím řízení (k tomu srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/2001).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §118a o. s. ř., je třeba uvést, že závěr odvolacího soudu, že rozhodci neměli v předmětném rozhodčím řízení důvod postupovat podle ustanovení §118a o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010).
V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala. Závěry rozhodců nejsou v předmětném rozhodčím nálezu odůvodněny neunesením břemene tvrzení či důkazního břemene na straně žalobkyně. Rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok žalobkyně tak, jak byl uplatněn v žalobě (jako nárok na náhradu škody), při rozhodování rozhodci vycházeli ze stále stejných skutkových zjištění a i když v rámci procesu rozhodování změnili svůj právní náhled na věc, možné jiné právní posouzení věci nevyžadovalo doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z pohledu skutku, který byl předmětem řízení. Za dané situace jsou tak závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro poskytnutí poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. či ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., a že nebylo třeba ani poskytnout poučení dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pro porušení poučovací povinnosti určené ustanovením §118a o. s. ř. tak není naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 1.500,- Kč podle §9 odst. 1 a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty, celkem tedy částku 2.178,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu