ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4909.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4909/2017-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Zapletal-Kovo a. s. , se sídlem v Brně, Elišky Přemyslovny 95/8, identifikační číslo osoby 26248026, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, proti žalované FRIGOMONT a. s. , se sídlem v Brně, Juliánovské náměstí 3878/2, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o zaplacení částky 577.637,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm 30/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2017, č. j. 7 Cmo 38/2017-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.213,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 55 ECm 30/2012-244, zamítl žalobu o zaplacení 2.222 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 575.415,90 Kč s příslušenstvím ve výroku konkretizovaným (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a o. s. ř., tedy že a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá do všech jeho výroků, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, dovozuje-li přípustnost dovolání mylně z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání je dle dovolatelky totiž dána dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože „dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatelka nicméně přehlíží, že vzhledem k datu zahájení řízení a datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolatelka tak nevymezila žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 a předpoklad přípustnosti není seznatelný z dovolání ani při jeho posouzení z obsahového hlediska, když dovolatelka předestřenou argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že část uzavřené smlouvy o dílo je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná, a dále s výkladem ujednání o smluvní pokutě.
Rovněž co do dovolacího důvodu dovolatelka vychází z §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, ačkoli podle rozhodné právní úpravy je (jediný způsobilý) dovolací důvod obsažen v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Vady řízení již způsobilým dovolacím důvodem nejsou.
Jelikož dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř), a uvedený nedostatek již nelze odstranit, když lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolatelce již uplynula, trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu