ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5101.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5101/2016-737
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Metrostav a.s. se sídlem v Praze 8 – Libni, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, IČO 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 15, proti žalované STOP. SHOP. Tábor s.r.o. se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 248/32, PSČ 150 00, IČO 27692752, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, LLM, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení částky 1 846 000 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2016, č. j. 55 Co 278/2016-681, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Spor se vede o vrácení bankovní záruky č. B 990010, kterou vystavila banka Crédit Agricole Corporate and Investment Bank S.A. dne 4. prosince 2009 na žádost žalobkyně a která byla vyplacena žalované. Podle žalobních tvrzení čerpala žalovaná bankovní záruku neoprávněně; bankovní záruka měla zajišťovat záruku za jakost díla podle smlouvy o dílo, která však nebyla platně uzavřena v písemné formě, nebyla proto platně poskytnuta ani záruka za jakost, bankovní záruka proto byla vystavena ke krytí neexistujícího závazku.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 31 C 82/2015-655, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 686 783 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Co do částky 159 217 Kč řízení zastavil (III. výrok).
Odvolací soud rozsudkem ve výroku označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II zrušil a vrátil k novému řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, připustil-li, že neplatná písemná smlouva může obsahovat platnou jednostrannou záruku za jakost. Dovolatelka zdůrazňuje, že neměla v úmyslu poskytnout jednostrannou záruku za jakost, ale uzavřít smlouvu; tak je také dokument (smlouva o dílo) označen. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, podle něhož lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však doplňovat projev vůle. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru též v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, protože odvolací soud z neplatné písemné smlouvy, která by zavazovala obě strany (pokud by byla platná), vydělil jen písemnou část záruky za jakost, která by zavazovala jen žalobkyni, a prohlásil ji za samostatné písemné právní jednání.
Dovolatelka však rozhodnutí odvolacího soudu dezinterpretuje. Odvolací soud ve svém usnesení především vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že smlouva o dílo vůbec nebyla uzavřena. Vzhledem ke skutkovému stavu, který byl soudem prvního stupně zjištěn a o němž ostatně ani nebylo sporu, tj. v situaci, kdy žalobkyně provedla pro žalovanou dílo (za sjednanou cenu 195 000 000 Kč), žalovaná cenu zaplatila a následně čerpala bankovní záruku, kterou zajistila žalobkyně, odvolací soud odmítl jednoznačný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná prováděla dílo bezesmluvně. Uvedl, že smlouva vznikla „minimálně ústně“ a vytkl soudu prvního stupně, že nezjišťoval, co bylo jejím obsahem. Co se záruky za jakost týče, uvedl pouze obecně, že není správný závěr soudu prvního stupně, že neexistuje-li smlouva v písemné podobě, nemůže být platná písemně poskytnutá záruka za jakost. Podstatou jeho rozhodnutí je však závěr, že je třeba zkoumat jednak obsah záruční listiny, jednak obsah (jinak než písemně) uzavřené smlouvy o dílo, aby bylo možno dospět k závěru, jaký konkrétní závazek byl bankovní zárukou zajištěn a zda tudíž byla bankovní záruka použita v souladu s ujednáním o něm. Svůj závěr odvolací soud opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, v němž šlo o vztah bankovní záruky a obecné odpovědnosti za vady díla, a v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro úvahu o tom, zda byla bankovní záruka čerpána oprávněně, je třeba vycházet z ujednání ve smlouvě o dílo, které konkrétně upravuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem co do práva na plnění z bankovní záruky.
Z uvedeného plyne, že při řešení otázky, na níž své rozhodnutí založil, se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na řešení otázky, kterou dovolatelka klade, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K domnělým procesním vadám, které dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká, dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné. Tato podmínka není splněna.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu