ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5190.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5190/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce M. Ch. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Hartmannovi, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, správci konkurzní podstaty úpadce Voseček – VOS, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Bratří Štefanů 499/79, identifikační číslo osoby 60916176, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o 8 979 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 29/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Cmo 79/2015-652, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 79/2015-689, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 41 Cm 29/2010-598, zamítl žalobcův návrh na doplnění protokolu o jednání (I. výrok), uložil žalovanému zaplatit žalobci 516 371 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zamítl žalobu co do částky 8 463 621 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení (IV. výrok).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 79/2015-689) žalobcovo odvolání proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl (I. výrok), jeho III. výrok v rozsahu částky 50 743,29 Kč změnil tak, že uložil žalovanému tuto částku žalobci zaplatit spolu s požadovaným příslušenstvím (výrok II., bod 1), v rozsahu částky 86 487,10 Kč a ve výroku IV. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok II., bod 2), ve zbytku III. výrok potvrdil (výrok II., bod 3). Uložil též žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (III. výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně proti jeho výroku II. bod 2 a 3 a výroku III., podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Žalobce žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, dovolacímu soudu nepředkládá. Vznik bezdůvodného obohacení užíváním nemovitosti bez právního důvodu, i způsob určení jeho výše Nejvyšší soud řešil v řadě svých rozhodnutí (za všechny srovnej např. rozsudek ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, nebo též ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). Odvolací soud se od judikatury těmito rozhodnutími reprezentované neodchýlil. Dospěl totiž k závěru, že rozsah bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému (resp. konkurzní podstatě) užíváním nemovitosti bez právního důvodu dostalo na úkor žalobce, odpovídá v místě a čase obvyklé ceně nájmu.
Přípustnost dovolání nezakládají výhrady vůči způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil. Takovými námitkami je totiž zpochybněno právní posouzení věci na základě jiného skutkového stavu než toho, z něhož vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud. Z tohoto důvodu nemůže obstát námitka, že odvolací soud znalecké posudky (ale též další důkazy) nehodnotil správně a proto dospěl k nesprávným závěrům o výši požadovaného bezdůvodného obohacení, ačkoli „to bylo řádně tvrzeno a byly označeny k tomu dostatečné důkazy“ (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I, pod pořadovým číslem 1).
Dovolání není přípustné ani k řešení několika otázek souvisejících se „vztahem rezervovaného příkonu a vlastnictvím trafostanice“, které žalobce formuluje ve vazbě na požadavek na zaplacení částky 384 000 Kč odpovídající poplatku za rezervovaný příkon. Na řešení těchto otázek totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, protože pro jeho rozhodnutí nebyly podstatné. Tento dílčí nárok byl založen na tvrzení, že žalovaný v období od 28. 11. 2007 do 18. 3. 2010 neoprávněně užíval rezervovaný příkon náležející k trafostanici, která je od 27. 11. 2007 žalobcovým vlastnictvím, a neplatil poplatek za rezervovaný příkon, přitom tento poplatek, jak žalobce tvrdí mimo jiné ve svém dovolání, byl „logickou součástí kupní ceny“ trafostanice. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že trafostanici žalobce koupil od Ing. V. (tj. fyzické osoby odlišné od úpadce) kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2007, tím, kdo zaplatil poplatek za rezervovaný příkon (vynaložil náklady související s připojením trafostanice k distribuční soustavě), byl však úpadce. Vyšel přitom z rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, který s účinností od 22. 3. 2010 schválil smlouvu o připojení tohoto odběrného místa pro žalobce s odůvodněním, že účastníkem smlouvy o připojení tohoto odběrného místa byl původně úpadce, následně i žalovaný, tudíž osoba odlišná od vlastníka. Z uvedeného zjištění je zřejmé, že trafostanice, byť byla původně ve vlastnictví Ing. V. jako fyzické osoby (a zároveň úpadcova jednatele) a následně v žalobcově vlastnictví, byla k distribuční soustavě připojena na základě smlouvy, kterou uzavřel úpadce se správcem distribuční soustavy (ČEZ Distribuce, a. s.). Oba soudy dospěly proto shodně k závěru, že částka 384 000 Kč odpovídající jednorázovému poplatku za rezervovaný příkon je nákladem, který vynaložil úpadce (zaplatil ho v souvislosti s uzavřením smlouvy o připojení k distribuční soustavě vlastníku distribuční soustavy), že žalovaný tudíž nezískal žádné plnění na úkor žalobce, protože žalobce žádný poplatek za rezervovaný příkon nezaplatil.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu tudíž spočívala na zcela jiných úvahách, než na nichž žalobce své dovolání v této části staví. Odvolací soud se v souvislosti s částkou 384 000 Kč nemusel zabývat vlastnictvím trafostanice, protože poplatek za rezervovaný příkon se platí nikoli v souvislosti s vlastnictvím trafostanice, ale v souvislosti s uzavřením smlouvy o připojení k distribuční soustavě. Odvolací soud se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, nebo ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, obdobně též usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5019/2014 a další v něm citovanou judikaturu) zabýval otázkou, zda se mohl žalovaný v rozsahu uvedené částky obohatit na žalobcův úkor, jestliže podle skutkových zjištění, z nichž dovolací soud vychází, to nebyl žalobce, kdo by tuto částku zaplatil vlastníku distribuční soustavy, a nebylo zjištěno ani, že by tuto částku vynaložil jinak (ze skutkových zjištění neplyne, že by tato částka byla „logickou součástí kupní ceny trafostanice“, jak žalobce tvrdí; to by totiž předtím musel poplatek zaplatit Ing. V., od něhož žalobce trafostanici koupil, což nikdo ani netvrdil). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně z toho plynoucími, totiž že žalovaný jako konkurzní správce vstoupil do smluvních vztahů založených úpadcem (tedy i do vztahů založených distribuční smlouvou), tudíž nezískal žádné plnění, které by mu nenáleželo (poplatek byl hrazen v souvislosti s distribuční smlouvou) a nezískal ho navíc na úkor žalobce.
V souvislosti s nárokem v rozsudcích soudu prvního stupně a soudu odvolacího označeným jako nárok e), který žalobce skutkově zdůvodnil, stručně řečeno, jako požadavek vydat výnosy z nájmu, které žalovaný neoprávněně získal tím, že svým nájemcům mohl poskytnout též elektrickou energii dodávanou prostřednictvím trafostanice v žalobcově vlastnictví, žalobce pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, aniž by však formuloval konkrétní otázku hmotného práva, pro jejíž řešení by bylo dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Ani tyto jeho výhrady tudíž přípustnost dovolání nezakládají (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Žalobce ve svém dovolání dále vytýká soudům obou stupňů řadu procesních pochybení. Soudy ho podle jeho názoru v průběhu řízení dostatečně nepoučily podle §118a o. s. ř. o svém právním názoru, o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy na jejich podporu, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Zároveň však vyjadřuje přesvědčení, že potřebné skutečnosti tvrdil a důkazy označil. K údajné absenci poučení podle §118a o. s. ř. lze však odkázat například na usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, v němž Nejvyšší soud uvedl mimo jiné, že byla-li žaloba zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci (žalobce) neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Odvolací soud se od závěrů vyjádřených v citované judikatuře svým rozhodnutím neodchýlil.
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto z uvedených důvodů podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Tímto rozhodnutím řízení nekončí (bude nadále vedeno o části odvolacím soudem zrušeného nároku), proto o nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu