ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.143.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 143/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. V. , zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČO 70994234, s adresou pro doručování Kounicova 26, Brno, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 248/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015, č. j. 4 Co 331/2012-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 29 C 248/2001-337, zamítl žalobu na zaplacení bolestného ve výši 371.025,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění 900.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 41.645,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku při plné invaliditě 136.966,- Kč a 5.791,- Kč měsíčně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 25. 12. 1999 upadl při vystupování z vlaku na nádraží v Brně – Králově Poli pod rozjíždějící se vlakovou soupravu a utrpěl závažné zranění s trvalými následky. Po zhodnocení všech provedených důkazů, tj. znaleckého posudku, výpovědí osob, které se v době nehody na místě nacházely, a rekonstrukce události, dospěl soud k závěru, že úraz si přivodil sám žalobce, který v podnapilém stavu (minimálně 0,88 g/kg alkoholu v krvi) násilím otevřel dveře vlaku a vyskočil z něj v době, kdy byl vlak v pohybu při odjezdu ze stanice. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že se pouze snažil vyprostit ze sevření dveří, které se začaly zavírat teprve po rozjetí vlaku. Soud proto dospěl k závěru, že škoda na zdraví žalobce nebyla vyvolána zvláštní povahou provozu dopravního prostředku žalované ve smyslu §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nýbrž aktivním a protiprávním jednáním žalobce, který porušil §18 vyhlášky č. 132/1964 Sb., o železničním přepravním řádu, účinné v době nehody. O tom svědčí i skutečnost, že dveře vlaku nešly po jejich centrálním uzavření samovolně otevřít, takže se mohly rozevřít až za aktivní spolupráce dvou osob, kdy bratr žalobce přidržel jízdní kolo, s nímž předtím vystupoval z vlaku jejich společný známý, a žalobce vyskočil z rozjíždějícího se vlaku. Podle zjištění soudu prvního stupně byl sice žalobce při zavírání dveří vlaku sevřen, ale nikoli mezi zavírající se dveře a hranu těchto dveří, ale byl natlačen přivřeným jízdním kolem na stěnu uvnitř vagonu a z tohoto místa se rozhodl z vlaku vystoupit. Soud dále dospěl k závěru, že i kdyby škoda na zdraví byla vyvolána zvláštní povahou provozu dopravy, žalovaná nemohla škodě zabránit, neboť nemohla předpokládat, že žalobce bude násilím otevírat dveře po rozjetí vlaku; uplatnil by se tak tzv. liberační důvod podle §428 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44 Co 331/2012-391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně místa a času nehody, zabýval se aplikací §427 obč. zák. a dospěl k závěru, že zranění způsobená střetem člověka s vlakem jsou typickou škodou vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku bez ohledu na to, co střet způsobilo (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 638/2005), proto i tvrzené sevření samouzavíracími dveřmi vagonu má nepochybně původ v provozu. Ačkoli se žalovaná nemůže své odpovědnosti zprostit, platí pro naplnění podmínek vzniku všech forem odpovědnosti základní princip, že škoda nevzniká sama o sobě, ale vždy v příčinné souvislosti se škodnou událostí, což musí být vždy posuzováno konkrétně podle okolností případu. Odvolací soud se následně zabýval příčinnou souvislostí a posuzoval skutková zjištění soudu prvního stupně, která se vztahují k okolnostem výstupu žalobce ze dveří vagonu. Dovodil, že pád z jedoucího vlaku, jehož následkem byla újma na zdraví, si žalobce způsobil výlučně sám, proto je odpovědnost žalované vyloučena ustanovením §441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud se rovněž zabýval dalšími námitkami žalobce, že soud prvního stupně nevzal v úvahu některé návrhy důkazů, a neshledal v tomto ohledu na straně soudu žádné pochybení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce ve svém dovolání formuluje tři otázky: 1) zda je zavírání automatických dveří v průběhu vystupování cestujících z vlaku, rozjetí vlaku s nedovřenými dveřmi a vypadnutí vystupující osoby z vlaku na nástupiště a následně pod kola rozjíždějícího se vlaku, okolností, která má původ v provozu, 2) zda v případě, že škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu, přichází do úvahy výlučné zavinění poškozeného za vniklou škodu, a 3) zda je možné učinit závěr, že si poškozený zdravotní újmu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku způsobil výlučně vlastním zaviněním, pokud neprokázal, že nikoli z vlastního rozhodnutí, ale z okolností sevření dveřmi napůl vně vagonu byl nucen volit zdánlivě menší zlo, tj. vyskočení z rozjíždějícího se vlaku, přičemž byla zjištěna možnost rozevření dveří cestujícím navzdory působící síle. K první otázce dovolatel uvádí, že pokud by se dveře nezačaly zavírat v době výstupu cestujících a pokud by se řádně uzavřely před odjezdem vlaku, nikdy by ke zranění nedošlo. Jde tak o okolnosti vlastního provozu ve smyslu §427 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 638/2005). Odvolacímu soudu vytýká, že z rozsudku jasně nevyplývá, zda a s jakým výsledkem soud posoudil, zda škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Dále namítá, že soudy obou stupňů neobjasnily, jakým způsobem se mohl dostat z vlaku ven, a že soud prvního stupně si skutková zjištění vymyslel, neboť z provedených důkazů vyplynul odlišný skutkový stav, odpovídající jeho žalobním tvrzením. Odmítá, aby u objektivní odpovědnosti dopravce (provozovatele vlaku) musel poškozený prokázat, jakým způsobem vypadl z rozjíždějícího se vlaku ve stanici na nástupiště, zvláště pokud je prokázáno, že poškozený z vlaku vystupoval. Z toho by plynul nesprávný závěr, že pokud poškozený vypadne z vlaku, aniž by to viděl jediný svědek a poškozený si nic pamatovat nebude, dopravce nebude odpovědný za toto své jednání. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, dovodil-li výlučné zavinění z toho, že žalobce neprokázal, že se na vzniku škody nepodílel. Nelze-li totiž jednoznačně určit, jak dovolatel vypadl z vlaku na nástupiště, resp. nelze-li určit jeho pohyb po rozjezdu vlaku, a jak se svým jednáním podílel na následku, kterým byl nekontrolovaný pád na nástupiště, nelze hovořit ani o zavinění žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Souhlasí se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů. Je přesvědčena, že v rámci řízení bylo prokázáno a doloženo, že k nehodě došlo zcela a pouze v důsledku protiprávního a hazardního jednání žalobce, který porušil přepravní předpisy a nerespektoval pokyny dopravce. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci sice vznikla v souvislosti s přepravou vlakem škoda na zdraví s trvalými následky, avšak z provedeného dokazování vyplynulo (správnost skutkových zjištění podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaná není za tuto újmu odpovědná, neboť byla způsobena výlučně jednáním poškozeného. Při posouzení daného případu soudy vycházely ze znaleckých posudků, z výpovědí osob a z provedené rekonstrukce; zejména soud prvního stupně podrobně zdůvodnil, jak tyto důkazy hodnotil. Žalobce zpochybňuje skutková zjištění soudu a předkládá svou verzi skutkového stavu, na jehož základě vymezuje právní otázky na téma, zda se v posuzovaném případě jedná o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravy ve smyslu §427 obč. zák. (vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014).
První otázka formulovaná v dovolání nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud ji vyřešil shodně s názorem dovolatele, s dikcí zákona i ustálenou soudní praxí, neboť zcela správně dovodil, že poranění cestujícího při pádu ze dveří jedoucího vlaku je škodou vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku ve smyslu §427 obč. zák. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je pak i závěr odvolacího soudu (viz druhá otázka obsažená v dovolání), že byla-li škoda vzniklá v souvislosti s provozem dopravního prostředku podle §427 obč. zák. způsobena výlučně jednáním poškozeného (podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám), je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle §428 věty druhé obč. zák. (pak není významné rozlišení, zda tu působily okolnosti mající původ v povaze provozu), nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaná objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, publikované pod C 8347 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, Soubor C 8671, či usnesení ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 983/2009).
Jestliže pak dovolatel ve vztahu k řešení třetí předestřené otázky namítá, že zranění, jehož odškodnění se domáhá, utrpěl při snaze vyprostit se z nenadálého sevření nesprávně fungujících dveří, a byl zraněn v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, napadá skutková zjištění o průběhu události vedoucí k jeho úrazu, a tudíž uplatněná námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Ostatně dovolací soud ve své judikatuře dovodil, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy prvního stupně i soud odvolací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 723/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu