ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2654.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2654/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 33/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 193/2015-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 193/2015-330, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřenosti navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce ve věku 32 let utrpěl při dopravní nehodě úraz, v jehož důsledku je úzkostný a depresivní, se ztrátou vidění levého oka a výpadem zorného pole pravého oka. Naproti tomu příčina nezvratného selhání ledvin byla multifaktoriální a jen z jedné čtvrtiny v příčinné souvislosti s daným úrazem, když už před ním byl žalobce shledán trvale invalidním s omezenou hybností, silnými epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy, arteriální hypertenzí a chronickým onemocněním ledvinové tkáně. Vzhledem k tomu, že žalobce i přes tato omezení prokázal prostřednictvím intenzivního cvičení svoji vitalitu a odhodlání se svým handicapem bojovat (získal navíc trenérské osvědčení), a v důsledku úrazu přišel o tuto jedinou možnost své společenské realizace, dospěl odvolací soud k závěru, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který plně odůvodňuje zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Nikoli však na žalobcem požadovaných 5.000.000 Kč, ale na 2,5 násobek základního ohodnocení ve výši 2.940 bodů [včetně navýšení znalcem podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky], celkem tedy na 882.000 Kč. Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval (kromě už v napadeném rozhodnutí zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2598/2012, srov. např. rozsudky téhož soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, nebo ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011, všechny publikovány v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, pod C 14071, C 9037 a C 11134), nejde v projednávané věci o úvahu zjevně nepřiměřenou, naopak hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry ustálené judikatury, včetně požadavku přiměřenosti.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013 (Soubor C 13640) nelze považovat za přiléhavý, neboť v tomto skutkově odlišném případě šlo sice o odškodnění úrazu, který byl také způsoben dopravní nehodou, jenž však zanechal trvalé následky ohodnocené znaleckým posudkem celkem 5.175 body, a v jejichž důsledku byl poškozený plně upoután na invalidní vozík.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu