ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2598.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2598/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marty Škárové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. F. V. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o 1.733.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 78/2008-116, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 30 Co 435/2011-160, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Antonína Mokrého, advokáta v Praze 1, U Prašné brány 1079/3.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 3. 2011, č. j. 19 C 78/2008-116, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.155.600,- Kč, do částky 577.800,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 utrpěl žalobce při dopravní nehodě pojištěnce žalované vážná zranění – otevřenou tříštivou zlomeninu pravého bérce s pohmožděním měkkých tkání, zhmoždění levé patní kosti, otřes mozku, zlomeninu tří horních řezáků, vymknutí pravého ramenního kloubu, tržné rány levého bérce, pravého podpaží a v obličeji. Zranění si vyžádalo amputaci pravé dolní končetiny v bérci. Žalobce dříve vedl aktivní život, v den nehody byl ve věku 42 let, v důsledku úrazu byl nucen vzdát se řady činností, utrpěl jeho rodinný, profesní i intimní život, trpí závažnými psychickými problémy; je omezen ve všech stránkách života. Ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) bylo ohodnoceno na 2110 bodů znalcem z oboru neurologie a na 1100 bodů oběma znalci z oboru psychiatrie, celkem tedy 3210 bodů. Žalovanou bylo mimosoudně zcela uhrazeno bolestné a náhrada za ZSU po zvýšení dle §6 odst. 1 vyhlášky 440/2001 Sb. a část znalečného. Žalobce se u soudu domáhal dalšího navýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a doplatku znalečného. Soud shledal, že jsou dány okolnosti mimořádného zřetele hodné a rozhodl, že přiměřeným se jeví navýšení náhrady za ZSU o další dvojnásobek základního odškodnění (na trojnásobek) a přiznal žalobci dalších 1.155.600,- Kč, zatímco v rozsahu dalších 577.800,- Kč již soud zvýšení náhrady za ZSU považoval za nepřiměřené okolnostem případu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 30 Co 435/2011-160, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 191.000,- Kč potvrdil a ohledně částky 613.800,- Kč změnil tak, že se žaloba zamítá; v zamítavém výroku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav odpovídajícím způsobem, odlišně však posoudil celkové bodové ohodnocení ZSU, kdy dospěl k závěru, že nelze shledat ZSU ve výši 100 bodů za následky pod položkou 013 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (postkomační syndrom), neboť se nejedná o následek trvalého rázu. Celkové bodové ohodnocení ZSU tak činí 3110 bodů, které podle závěru znalců podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšil o 50%, tj. na 4665 bodů. Odlišně od soudu prvního stupně rovněž posoudil možnost mimořádného zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., kde za přiměřené shledal navýšení na celkem dvojnásobek, a to s odůvodněním, že k poškození zdraví žalobce došlo v již relativně zralém věku, žalobce je, byť s jistými omezeními, schopen běžné chůze a sebeobsluhy, je schopen se sám dopravovat, vykonávat nadále své povolání, podílet se na výchově svého syna, vést rodinný a intimní život, má zcela zachovány gnostické a komunikační schopnosti a nedošlo k postižení jeho intelektových schopností.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se ohledně částky 613.800,- zamítá, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a odůvodňuje jej tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Částku přiznanou odvolacím soudem považuje za zjevně nepřiměřenou způsobené škodě na zdraví a jejím následkům této škody. Za přiměřenou považuje částku 1.173.600,- Kč, která odpovídá dalšímu 2,1 násobku ohodnocení ZSU. Zdůrazňuje, že před úrazem žil mimořádně aktivní život a úraz utrpěl na vrcholu svého produktivního života (42 let). Po úrazu se musel vzdát všech svých sportovních aktivit, nezávislého cestování do exotických krajin, postižení se negativně odrazilo v jeho rodinném a intimním životě, vedlo k jeho částečné sociální izolaci a rovněž k omezení jeho profesní činnosti advokáta. Stal se osobou bez energie, trpící depresemi, úzkostmi a je výrazně omezen v pohybu a výchově svého syna. K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dodává, že respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, domnívá se však, že v dané věci se nedomáhá výraznějšího zvýšení náhrady, jak tomu bylo v daných případech, nýbrž pouze zvýšení náhrady odpovídající jeho situaci. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2087/2013, kde ve skutkově obdobné věci bylo poškozené přiznáno při ohodnocení ZSU 4010 body celkem 3.127.800,- Kč, tedy 6,5 násobek základního plnění. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním zrušil a věc odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v právním hodnocení odvolacího soudu neshledává žádné pochybení. Žalobci se spolu s mimosoudním plněním pojišťovny dostalo celkového odškodnění ZSU ve výši 1.119.600,- Kč, kterou považuje za přiměřenou. Dodává, že znaleckými posudky ohodnocené odškodnění v oblasti psychiatrické neodpovídá vyhlášce č. 440/2001 Sb., neboť podle převažující interpretace lze sčítat psychiatrické položky pouze výjimečně, došlo-li k více vážným duševním poruchám, které nemají základ v téže příčině. Podle žalované znalec MUDr. Krekule v tomto ohledu pochybil, když přiznal ve svém posudku základní bodové hodnocení převyšující horní hranici pro položku 016 a připojil ke svému hodnocení ještě položky 015 a 013 na celkových 2000 bodů. Odvolací soud tuto skutečnost opravil pouze částečně, když shledal nesprávným použití položky 013, což žalovaná považuje vůči žalobci za mimořádně vstřícné. Žalovaná akceptovala výši bodového ohodnocení ZSU, jak vyplynulo ze znaleckých posudků, přestože byla přesvědčena, že je nadhodnocené, zejména v oblasti psychiatrické. Ohledně možnosti mimořádného zvýšení ZSU však při srovnání s jinými případy (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 1946/2006) považuje za přiměřené navýšení ve výši maximálně dalšího „jednonásobku“. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náklady této fáze řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je jak přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , tak i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti a ztížení jeho společenského uplatnění.
Při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech se použije vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Obecně platí, že již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky, které poškození zdraví znamená pro běžné životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již toto odškodnění počítá s tím, že poškozený vlivem následků zranění (poškození zdraví) je v běžném životě omezen ve svých možnostech při naplňování svého uplatnění v zaměstnání, v rodinném životě, ve volném čase, v možnosti účastnit se kulturních akcí či v možnosti aktivně sportovat. Proto platí, že pouze tehdy, pokud základní odškodnění zjevně tuto újmu nepokrývá, protože jde o případ zvlášť závažný a hodný mimořádného zřetele, je možné ještě další zvýšení náhrady za ZSU nad rámec základního odškodnění resp. nad rámec odškodnění zvýšeného podle §6 odst. 1 vyhlášky. Že jde o zvlášť závažný případ, dovodily již soudy obou stupňů, když dospěly k závěru, že s ohledem na věk a omezení žalobce ve sféře života rodinného, společenského, pracovního, ale i sportovního a kulturního, jsou podmínky pro další zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky. Při zohlednění konkrétních zjištěných okolností posuzované věci a při srovnání s obdobnými případy dospěl odvolací soud k závěru, že dvojnásobek bodového ohodnocení (4.665 bodů po zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky) zcela vystihuje následky, které poškození zdraví, jež utrpěl, znamená pro další život žalobce.
Stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění a její případné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, je založeno na srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval či mohl věnovat v době před poškozením zdraví a po škodné události, a je proto závislé na zjištěních, zda a v jakém rozsahu je změněna (omezena) případně zcela ztracena schopnost poškozeného jednak zvládat běžné životní úkony, jednak uspokojovat životní a společenské potřeby, tedy realizovat se v životě rodinném, pracovním a společenském, počítaje v to možnost sportovních aktivit, účasti na kulturních akcích atp. Současně platí, že úvaha o zvýšení náhrady za ZSU nemůže být neomezená, nýbrž i v případě jejího zvýšení je nutné mít na paměti hlediska, k nimž je třeba přihlížet v každém jednotlivém případě, tedy půjde především o porovnání úrovně toho, jak se poškozený věnoval zmíněným aktivitám v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přiměřená náhrada bude dána peněžní částkou vyjadřující jednorázovou kompenzaci ztráty lepší budoucnosti a imateriálních požitků, o které poškozený trvale přišel ve všech zmíněných sférách života, a současně musí být poměřována s obdobnými případy již v judikatuře řešenými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Rozhodující přitom není počet násobků základního ohodnocení ZSU, nýbrž také reálná hodnota peněžní částky, jež má kompenzovat imateriální požitky, o které poškozený přišel, přičemž výše odškodnění má jisté hranice, nesmí nést znaky libovůle - nesmí zde být zjevný nepoměr s jinými obdobnými případy – ani mít zjevně likvidační účinky pro subjekty povinné k náhradě škody.
Námitky dovolatele směřují především k tomu, že odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu přiznal toliko dalších 191.000,- Kč, celkem mu tedy soudy bylo přiznáno dalších 541.800,- Kč (k již dobrovolně zaplaceným 577.800,- Kč), zatímco dovolatel za přiměřené zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky považuje celkem částku 1.173.600,- Kč, tedy 2,1 násobek základu (celkem tedy cca trojnásobek). Odvolací soud správně bral v potaz věk žalobce v době úrazu (42 let), a že jeho zdravotní omezení spočívající ve ztrátě končetiny v bérci (pod kolenem) a v psychických problémech, zasahuje do všech sfér jeho života. Přes nepochybné omezení, které ztráta pravé dolní končetiny v bérci ve spojení s psychickými problémy pro žalobce znamená, jde stále ve většině sfér jeho života toliko o omezení, byť významné, a nikoli o úplnou ztrátu možnosti činit běžné životní úkony resp. uspokojovat životní a společenské potřeby. Žalobce se stále může věnovat a také věnuje svému povolání advokáta, není vyloučen ze života rodinného včetně možnosti aktivní účasti na výchově mladšího syna, taktéž má zachovánu možnost účasti na životě kulturním a společenském a také intelekt a gnostické a komunikační schopnosti zůstaly zachovány; pouze z možnosti sportovního vyžití počítaje v to i náročnější turistiku, která byla žalobcovým koníčkem, je nyní vyloučen. Při správném zohlednění těchto hledisek lze posuzovat odškodnění, které žalobci přiznal odvolací soud, za přiměřené, neboť žalobce sice je oproti době před úrazem při uspokojování životních a společenských potřeb omezen, ovšem nikoli vyřazen a běžně zvládá životní úkony. S ohledem na věk lze dospět k závěru, že zvýšení náhrady za ZSU, kterého se dostalo žalobci, dostatečně vystihuje výjimečnost případu a také míru, v jaké jde o případ hodný mimořádného zřetele; jde o dvojnásobek základního bodového ohodnocení ZSU zvýšeného podle §6 odst. 1 vyhlášky. Tento závěr je také, pokud jde o posuzování přiměřenosti, v souladu dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jak pokud jde o hlediska, k nimž nutno přihlížet, tak pokud jde o dodržení principu proporcionality (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010 nebo ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011). Požadavek žalobce, na celkové odškodnění ZSU (kdyby bylo vyhověno dovolacímu nároku) ve výši téměř 1,8 mil. Kč se již blíží případům, kdy poškozenými jsou osoby podstatně mladší nebo s podstatně těžšími následky.
Za přiléhavý nelze považovat poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2087/2013, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobkyně, která požadovala další mimořádné zvýšení náhrady za ZSU a dovolací soud zkoumal, zda jsou dány předpoklady pro případné další zvýšení ZSU, a to s negativním závěrem.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem, o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný. Tyto náklady jsou představovány odměnou advokáta žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 10.780,- Kč, paušální náhradou výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21%, počítanou z obou těchto částek, celkem jde o 13.406,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu