ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4129.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4129/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Dr. G. R. , advokáta se sídlem v Hopfengasse 23, 4020 Linz, Rakousko, zastoupeného Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované V. Ž. , zastoupené JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídle v Brně, Renneská 412/34, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 146/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 16 Co 110/2013-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.923,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Radka Hladkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 973/41.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 16 Co 110/2013-200, není přípustné podle §237 o. s. ř. Dovolatelka vymezuje podmínky přípustnosti zmatečně, odkazuje na již neúčinnou právní úpravu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012], a její dovolání tak postrádá zákonem vyžadované vymezení podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. jde o náležitost dovolání, jejíž absence brání posoudit, zda je dovolání vůbec přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14 ). Již sama tato okolnost je důvodem pro odmítnutí dovolání.
Vedle tohoto nedostatku dovolatelka ve smyslu aktuální právní úpravy přípustnosti dovolání neformuluje relevantní námitky, které by se týkaly otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Ve sporu o náhradu škody způsobené obchodní společnosti (žalobce je její insolvenční správce) tím, že žalovaná vyvedla z jejího majetku dvě silniční motorová vozidla, je jádrem dovolacích námitek tvrzení, že žalovaná dovolatelka byla jako vedoucí organizační složky společnosti ve smyslu §13 a §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, oprávněna s vozidly nakládat; opačný výklad by podle dovolatelky vedl k absurdnímu důsledku, že všechny úkony, kterými kdy nakládala ve jménu organizační složky s majetkem společnosti, by byly neplatnými. K tomuto závěru však odvolací soud nedospěl, neboť neplatnost právních úkonů ve smyslu §38 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a uvedených ustanovení obchodního zákoníku, jimiž byla způsobena škoda, dovodil nikoliv takto obecně a s dopadem na ostatní právní úkony činěné předtím dovolatelkou, nýbrž zcela konkrétně a s odůvodněním, že dovolatelka způsobila společnosti škodu tím, že nedovoleně převedla její majetek do svého vlastnictví, k čemuž nebyla oprávněna. Dovolací námitky, jejichž vymezením je dovolací soud vázán (§243 odst. 2 věta první o. s. ř.), tedy míjí podstatu argumentace odvolacího soudu a dovolatelka se jimi domáhá přezkumu otázky, na níž napadené rozhodnutí nestojí. Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které se vzhledem k předmětu dovolacího řízení ve výši 519.500,- Kč skládají z odměny advokáta ve výši 10.380,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalované, v němž zcela přesně vystihl důvody pro odmítnutí dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.923,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu