ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5311.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5311/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně R. L. , zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Malická 11, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň , se sídlem Plzeň, třída E. Beneše 13, IČO 00669806, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 569/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 112/2016-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví v souvislosti s operací štítné žlázy v žalované nemocnici dne 24. 9. 2007.
Krajský soud v Plzni (poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 112/2016-389, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2015, č. j. 19 C 569/2009-354, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 635.000 Kč s příslušenstvím (na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění) a 72.835 Kč s příslušenstvím (na náhradě za ztrátu na výdělku), bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o doplatku soudního poplatku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně podstoupila v žalované nemocnici dne 24. 9. 2007 operaci štítné žlázy, při níž jí byly poškozeny oba zvratné nervy, čímž došlo k trvalému poškození zdraví projevujícímu se dušností a ztišením mluveného projevu s pomalejší frekvencí. Postup operatérů byl však lege artis. Neprovedení vizualizace a neurostimulace zvratných nervů při operaci nebylo pochybením, neboť vizualizace v lékařské praxi není jediným přípustným postupem a žalovaná neměla potřebné přístrojové vybavení pro použití neurostimulace. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za způsobenou škodu však je dána z důvodu chybějícího poučení žalobkyně o riziku porušení zvratných nervů při operaci štítné žlázy. V případě porušení zvratných nervů se podle soudu jednalo o tak závažnou komplikaci, že ji nebylo možné podřadit pod údaj o změně kvality hlasu, jenž byl obsažen v doloženém informovaném souhlasu. Přerušení zvratných nervů vede k fatálním následkům, v daném případě mělo za následek další, život zachraňující operaci. Z výpovědi svědků lze přitom usoudit, že v rámci ústního poučení se žalobkyni dostalo pouze stručných informací o operačním zákroku, nikoliv o možných následcích. Nedostatek poučení ve smyslu §23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu přitom nelze nahradit tím, že se žalobkyně mohla na rizika sama doptat. I přes určitou predispozici k nádorovému onemocnění v případě neprovedení operace štítné žlázy je zde předpoklad, že by ji žalobkyně při znalosti rizik a možných následků reálně nepodstoupila, neboť absolvovala pravidelná vyšetření, byla tedy pod lékařským dohledem. Operačním zákrokem žalobkyně řešila potíže s nadměrným pocením, bušením srdce a vysokým krevním tlakem, po operaci je však její stav horší a je trvale invalidní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzeno jinak v právní otázce odpovědnosti, respektive příčinné souvislosti za situace, kdy postup zdravotnického zařízení při léčbě pacienta je shledán lege artis, avšak existují zde nedostatky v informovaném souhlasu pacienta. Fakticky však namítá, že se dovolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, kterým již dovolací soud v této věci rozhodoval. Namítá, že soudy obou stupňů učinily nesprávná skutková zjištění a z nich vyvodily nesprávné právní závěry. Žalobkyně byla před operací dostatečně poučena. Operace byla s ohledem na zdravotní stav pacientky jediným možným řešením. Dovolatelka nezanedbala žádnou povinnost, péče byla poskytnuta lege artis. Pouhé formální nedostatky poučení by dle dovolatelky její odpovědnost za škodu založit neměly. Toto porušení právní povinnosti není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Dle dovolatelky by žalobkyně i v případě obsáhlejšího poučení operaci podstoupila. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované se v písemném vyjádření s dovoláním žalované plně ztotožnil a rozvedl některé námitky, které jsou obsaženy v dovolání a které se vztahují k zjištěnému skutkovému stavu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za situace, kdy postup při léčbě pacienta je shledán lege artis, avšak existují zde nedostatky v informovaném souhlasu pacienta, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s dříve vysloveným závazným právním názorem dovolacího soudu a není důvodu, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
V předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci (rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013) bylo konstatováno, že odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (podle §420 a §421a obč. zák.) v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Při úvaze, o čem poučit, je nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že i přes určitou predispozici k nádorovému onemocnění v případě neprovedení operace štítné žlázy je zde předpoklad, že by ji žalobkyně při znalosti rizik a možných následků reálně nepodstoupila, neboť absolvovala pravidelná vyšetření, tedy byla pod lékařským dohledem, pohyboval se zcela v intencích výše zmíněného právního názoru dovolacího soudu. Stejně tak jeho závěru, že následky přerušení zvratných nervů byly natolik fatální, že o takových rizicích měla být žalobkyně poučena, přičemž poučení o riziku změny hlasu tomuto neodpovídá a jiné poučení nebylo v řízení věrohodně prokázáno, nelze nic vytknout. Takové odůvodnění odvolacího soudu zcela odpovídá výše zmíněným judikaturou vymezeným podmínkám pro konstatování, že žalovaná porušila právní povinnost, čímž naplnila jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť je dán rozpor mezi tím, jak skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010, dostupný na webu Nejvyššího soudu).
Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně byla před operací dostatečně poučena, operace byla s ohledem na zdravotní stav pacientky jediným možným řešením, nedostatky v poučení byly pouze formální, toto porušení právní povinnosti není v příčinné souvislosti se vznikem škody a žalobkyně by i v případě obsáhlejšího poučení operaci podstoupila, polemizuje tím se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Jde tedy o otázku skutkových zjištění, které nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka existence příčinné souvislosti je rovněž zásadně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5514). V tomto směru odvolací soud nepochybil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu