ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5390.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5390/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. T. G. , zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o 10.599.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 333/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 20 Co 212/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 10.599.680 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu vznikla v souvislosti s uplatněním restitučního nároku u právního předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR. Žalobce uzavřel dne 24. 6. 2005 s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o převodu náhradních pozemků, jíž měl být uspokojen jeho restituční nárok podle zákona o půdě. Následně Pozemkový fond ČR podal žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o převodu pozemků pro rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, neboť smlouva byla uzavřena bez předchozí veřejné nabídky pozemků. V soudním řízení o vlastnické žalobě byla nejdříve žaloba zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008, k dovolání Pozemkového fondu ČR Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil se závazným právním názorem o neplatnosti smlouvy o převodu pozemků. V mezidobí však žalobce dne 1. 4. 2008 předmětné pozemky prodal třetím osobám za celkovou částku 10.599.680 Kč. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 potvrdil původní rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům. Dne 12. 11. 2014 žalobce vrátil kupcům cenu pozemků a dne 23. 9. 2015 vyzval žalovanou k zaplacení částky rovnající se kupní ceně všech pozemků, neboť měl za to, že v tomto rozsahu mu žalovaná způsobila škodu.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 4 C 333/2015-37, žalobu zamítl a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo mezi účastníky řízení sporu. Po právní stránce soud dovodil, že uzavření neplatné smlouvy je dvoustranný právní úkon, a při posuzování otázky porušení generální prevenční povinnosti je třeba zkoumat míru účasti obou smluvních stran na uzavření neplatné smlouvy. Soud zhodnotil, že žalobce byl Pozemkovým fondem ČR informován o nutnosti postupu dle zákona č. 95/1999 Sb., pokud tedy i přes pochybnosti o možnosti převést pozemky bez veřejné nabídky trval na uzavření smlouvy o převodu pozemků, porušil také prevenční povinnost dle §415 obč. zák. Je spravedlivé, aby každá smluvní strana nesla své náklady vynaložené na neplatný právní úkon a také riziko případných škod vzniklých v souvislosti s následným jednáním. Rovněž shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť neplatná smlouva byla uzavřena dne 24. 6. 2005, soudní spor o vlastnictví k předmětným pozemkům a neplatnost smlouvy byl definitivně skončen rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 a žaloba o náhradu škody byla podána dne 15. 10. 2015, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 20 Co 212/2016-78, potvrdil rozsudek obvodního soudu a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že samotný nárok ve smyslu žalobní konstrukce neexistuje, neboť žalobce odvozoval vznik škody z povinnosti vrátit kupní ceny v mezidobí prodaných pozemků po najisto postaveném závěru, že smlouva
o převodu pozemků je absolutně neplatná, a tudíž jsou neplatné i následné kupní smlouvy. Žalobce se však v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy vlastníkem pozemků nikdy nestal a vrácením kupní ceny za věci, jež mu nenáležely, mu nemohla vzniknout újma ve smyslu §420 obč. zák. Není dána ani příčinná souvislost mezi neplatností převodní smlouvy ze dne 24. 6. 2005 a následným postupem žalobce, který takto získané pozemky převedl na třetí osoby za tržní kupní cenu. V případě, že by Pozemkový fond neporušil právní povinnost, tedy postupoval by v souladu s §7 zákona č. 95/1999 Sb., k převodu pozemků by nedošlo a žalobce by vlastnictví k předmětným nemovitostem rovněž nezískal. Postup žalobce tedy popřel účel naturální restituce podle zákona 229/1991 Sb., jenž nesledoval následný komerční prodej v restituci získaných pozemků, nýbrž umožnění obhospodařování náhradních pozemků oprávněným osobám. Není-li nárok žalobce dán od počátku, je nadbytečné zabývat se otázkou jeho promlčení či mírou odpovědnosti za uzavření absolutně neplatné smlouvy o převodu pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje jednak v řešení otázky hmotného práva, zda v případě uplatnění odpovědnosti za škodu z důvodu neplatnosti právního úkonu lze považovat za škodu hodnotu ušlého majetku, který by poškozený nabyl, kdyby hypoteticky byl právní úkon platný, tedy otázku příčinné souvislosti mezi neplatností právního úkonu a vznikem škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatel uvádí, že doposud nebyla řešena otázka, zda lze výši škody způsobené uzavřením neplatné smlouvy stanovit dle kupní ceny, za níž nabyvatel předmětné pozemky převedl na třetí osoby. Dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou má být také otázka, zda účel naturální restituce dle zákona č. 95/1999 Sb. vylučuje odpovědnost státu za neplatnost právního úkonu, kterou sám způsobil. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel mohl téměř s jistotou předpokládat, že Pozemkový fond ČR podá dovolání proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008, č. j. 20 Co 459/2007-145, je v rozporu se základními zásadami právního státu, principem právní jistoty a legitimního očekávání. Dovolatel dále pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné a překvapivé vzhledem k průběhu dosavadního řízení. Odvolací soud jej nepoučil, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než dle názoru soudu prvního stupně, a zatížil tak řízení vadou. Poslední otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je otázka počátku běhu objektivní promlčecí doby. I kdyby byl nárok promlčen, dovolatel namítl, že uplatnění námitky promlčení státem, jenž způsobil neplatnost smlouvy o převodu pozemků, je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i obvodního soudu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc i po právní stránce správně posoudil. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhla dovolacímu soudu, aby jej odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v závěru, že žalobě na náhradu škody nelze vyhovět již z důvodu žalobní konstrukce nároku samotného. Odvolací soud byť poněkud stručně, uvedl, že dovolatel dovozoval vznik škody z toho, že musel vrátit kupní cenu jím prodaných pozemků poté, co bylo najisto postaveno vlastnictví státu k těmto pozemkům, a tedy neplatnost kupních smluv uzavřených žalobcem se třetími osobami. Vlastnické právo k předmětným pozemkům tedy žalobci nikdy nesvědčilo, ale ani nikdy svědčit nemohlo. Vrácením kupní ceny za pozemky, jež nevlastnil, mu tedy nemohla vzniknout škoda ve smyslu §420 obč. zák., tím spíše škoda, jejíž náhradu by mohl požadovat po žalované z titulu odpovědnosti za škodu. Jinými slovy žalobě na náhradu škody nemohlo být vyhověno pro samotná skutková tvrzení v ní obsažená, neboť škoda v majetkové sféře dovolatele ve smyslu §420 obč. zák. vrácením kupních cen pozemků vůbec nevznikla.
Protiprávním jednáním Pozemkového fondu ČR bylo již samotné zahájení jednání o převodu pozemků bez veřejné nabídky v rozporu s §7 zákona č. 95/1999 Sb., jež však inicioval žalobce. Toto jednání vedlo k uzavření smlouvy o převodu těchto pozemků dne 24. 6. 2005, jež pro svůj rozpor se zákonem byla od počátku absolutně neplatná. Nelze tedy přistoupit na konstrukci dovolatele, co by bylo, kdyby byla hypoteticky smlouva uzavřena platně, neboť smlouva nemohla být platně uzavřena, jednal-li by Pozemkový fond ČR v souladu s právním řádem. V takovém případě by právní předchůdce žalované musel nabídnout předmětné pozemky ve veřejné nabídce všem restituentům. Z uvedeného rovněž plyne, že dovolateli nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého majetkového přínosu v hodnotě předmětných pozemků, neboť tyto pozemky mu patřit neměly, a už vůbec nelze přistoupit na názor dovolatele, že tuto majetkovou hodnotu představuje tržní cena uvedených pozemků. Jelikož dovolatel nebyl oprávněn nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům, nemohla mu vzniknout škoda nezvýšením jeho majetkového stavu prodejem pozemků ve smyslu dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolací soud dále konstatuje, že spor dovolatele se státem o předmětné pozemky
a výklad restitučních předpisů byl předmětem již několika soudních sporů, jejichž řešení bylo předmětem i přezkumu Ústavního soudu, jenž v usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 2/11 uvedl, že „ v restitučních věcech je nutno postupovat zvlášť obezřetně, aby nedocházelo k dalším křivdám a aby zásahy do práv oprávněných osob způsobené totalitním režimem byly alespoň zčásti kompenzovány. Při tomto rozhodování se nepochybně uplatní i zásady přiměřenosti a rovnosti mezi restituenty: ani liknavý postup pozemkového fondu – který Ústavní soud v minulosti kritizoval – nemůže odůvodnit založení extrémní nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami, která by vedla k uspokojení jednoho lukrativními nemovitostmi na úkor jiných.“
Z textu dovolání však lze usoudit, že dovolatel jinou možnost než uspokojení svého restitučního nároku získáním předmětných pozemků nepřipouští, přičemž zcela pomíjí, že se jedná o nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež nelze vydat. Dovolatel neměl právo na výběr pozemků, jimiž měl být jeho nárok uspokojen, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000. Žalovaná ani její právní předchůdce neměly povinnost uspokojit žalobce pouze poskytnutím vybraných pozemků, jak ostatně uzavřel již Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 35 Co 239/2012, nýbrž poskytnutím náhradního pozemku, jehož cena stanovená podle §28a zákona č. 229/1991 Sb. musí být zásadně rovnocenná hodnotě původně odňatých pozemků. Právě postup Pozemkového fondu ČR, který však prosazoval žalobce, byl tedy v rozporu s principy restitučního zákonodárství, jak shledal i Ústavní soud.
Další námitky dovolatele vztahující se k jeho důvěře a dobré víře ve své vlastnické právo k předmětným pozemkům, stejně jako námitky týkající se otázky promlčení nároku či nemravnosti uplatněné námitky promlčení, nejsou vzhledem k výše uvedeným závěrům pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné, nemohou tedy založit přípustnost dovolání. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu či nesplnění poučovací povinnosti by představovaly vady řízení, jež samy o sobě nemohou přípustnost dovolání založit, dovolací soud se jimi proto nezabýval. Vzhledem k důvodům, pro něž byla žaloba zamítnuta, si ani nelze dobře představit, jakým způsobem by mohl odvolací soud dovolatele poučit a poskytnout mu prostor pro doplnění rozhodných skutečností a důkazů a přivodit pro něj příznivější rozhodnutí.
Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu