ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.730.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 730/2017-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. S. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Sídliště Plešivec 371, proti žalovanému K. L. , o 427.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 122/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2015, č. j. 5 Co 2352/2014-76, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro uznání ze dne 10. 10. 2003, č. j. 7 C 122/2003-21, ve spojení s usnesením ze dne 25. 8. 2014, č. j. 7 C 122/2003-41, uložil žalovanému zaplatit žalobci 427.000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Protože žalovaný, ač mu spolu se žalobou a s platebním rozkazem bylo doručeno usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř., na výzvu nereagoval, soud podle §153b o. s. ř. rozhodl o nároku žalobce na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 5 Co 2352/2014-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 390.000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 1997, co do zbývající částky 37.000 Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se v této části nevydává, a rozhodl o soudním poplatku. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku pro uznání dovodil, že ohledně částky 390.000 Kč s příslušenstvím byly naplněny podmínky §114b odst. 5 a §153a o. s. ř. pro jeho vydání, žaloba obsahuje dostatečná skutková tvrzení ohledně vzniku majetkové újmy za nesplacenou půjčku ve výši 390.000 Kč následkem pochybení žalovaného při poskytnutí služby advokáta a ušlého úroku z nesplacené půjčky, který náleží od prvního dne prodlení s jejím placením, tj. od 21. 2. 1997. Námitku žalovaného, že na usnesení podle §114b o. s. ř. včas nereagoval proto, že mu v tom bránily závažné zdravotní potíže, neshledal odvolací soud důvodnou, stejně jako jeho námitku věcné nepříslušnosti soudu, a k námitce promlčení uzavřel, že po marném uplynutí lhůty k vyjádření ve věci, se již nelze touto námitkou úspěšně bránit ani zpochybňovat charakter nároku. Ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení 37.000 Kč s úrokem z prodlení nebyly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání zejména z hlediska skutkových tvrzení žalobce.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a výroku o náhradě nákladů řízení podal žalovaný dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce počátku placení úroků z prodlení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, namítá, že rozsudek pro uznání neměl být vydán, neboť ve smyslu §563 obč. zák. by byl povinen platit úroky z prodlení od 19. 6. 2003, avšak pokud jsou úroky požadovány nikoliv z jeho prodlení, ale jako ušlé úroky z nesplacené půjčky od třetí osoby, měly být vyčísleny pevnou částkou. Namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou promlčení, a dovozuje, že ji lze v souladu s ust. §101 odst. 1 obč. zák. uplatnit v průběhu celého nepravomocně skončeného soudního řízení. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů ve výroku o jeho povinnosti zaplatit 390.000 Kč s úrokem z prodlení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky žalovaného týkající se charakteru úroků a promlčení jsou otázkami hmotného práva, které v rámci posouzení, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, nelze přezkoumávat.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007) dovodila, že vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. V případě, že nárok zcela neuzná, musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). V případě, že se žalovaný včas nevyjádří, se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1703/2005).
Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. V případě rozsudku pro uznání se právní posouzení věci odvolacím soudem omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Nárok žalobce na náhradu škody za nesplacenou půjčku a úroky z ní vyplýval ze skutečností uvedených žalobcem a podmínky pro vydání usnesení (výzvy) podle §114b odst. 1 o. s. ř., jakož i následného rozsudku pro uznání byly splněny. Námitky, kterými dovolatel dovozuje, že žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení měl být formulován vyčíslenou pevnou částkou, nejsou z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání rozhodující.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka, týkající se možnosti úspěšně vznést námitku promlčení po vydání rozsudku pro uznání, neboť z obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. dovolatel uplatňuje a v čem spatřuje nesprávnost po stránce právní. Ostatně odvolací důvody proti rozsudku pro uznání jsou vymezeny v §205b o. s. ř. a možnost posouzení námitky promlčení vznesené až v odvolání proti rozsudku pro uznání mezi nimi uvedena není.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu