ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1015.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1015/2017-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Hotel Paulíny, s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Krči, Horáčkova 1096/2, IČO: 27588874, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů 1511/5, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2059/80b, o zaplacení částky 8.636.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 58/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (právní nástupkyně V. P. – dřívějšího nájemce „nemovitosti /dále jen „předmětné nemovitosti“/) se domáhala, aby jí žalovaná (dřívější pronajímatelka předmětných nemovitostí) zaplatila částku 8.636.580,- Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn zvýšila jejich hodnota (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 38 C 58/2013-256, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští proto odchylné ujednání. V souladu s dohodou účastníků obsaženou v nájemní smlouvě ze dne 5. srpna 1992 a zejména v bodech 8.2 a 9.3 dodatku č. 2 a v bodech 8.3 a 8.5 dodatku č. 3 proto nájemci (jeho právní nástupkyni) nevznikl při ukončení nájmu nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný (byť z jiných právních důvodů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015, totiž dovodil, že dodatek č. 5 ze dne 22. června 2007, na jehož základě se měla stát žalobkyně namísto Dr. Viliama Pauliny nájemkyní předmětných nemovitostí (dále jen „dodatek č. 5“), je neplatný proto, že záměr o změně subjektu v postavení nájemce předmětných nemovitostí nebyl – v rozporu s ustanovením §36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. – zveřejněn. V návaznosti na to pak uzavřel, že v důsledku toho se žalobkyně nemohla stát nájemkyní předmětných nemovitostí, a proto nemůže být ani aktivně věcně legitimována.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Je tomu tak proto, že v dovolání neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 o.s.ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody. Jejich prostřednictvím namítla především vady (odvolacího) řízení (výtkami, že odvolací soud „porušil ust. §213 odst. 2 o.s.ř., když dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval sám dokazování“ a „rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných skutkových důvodů ... než ke kterým došel soud prvního stupně“ ). Vady řízení však přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Dovolací soud v tomto případě pouze výjimečně dodává, že odvolací soud ve skutečnosti z jiných skutkových zjištění nevyšel; na základě již soudem prvního stupně zjištěných skutečností uplatněný nárok pouze jinak právně posoudil. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak potvrdil v zamítavém výroku I. proto, že ho v tomto výroku pokládal za věcně správné (viz §219 o.s.ř.), byť z jiných právních (a nikoli skutkových) důvodů. Současně dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména dodatku č. 5 o změně subjektu v postavení nájemce předmětných nemovitostí). Tak především výtkou, že „odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění podmínek podle ust. §43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.“ , se dovolatelka ve skutečnosti dožaduje, aby v dovolacím řízení byla řešena (právní) otázka, kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl. Okolnosti, z nichž uvedená námitka vychází, totiž dovolatelka tvrdila až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o.s.ř.). Lze jen dodat, že při jednání dne 12. srpna 2015 sice soud prvního stupně provedl důkaz přečtením dodatku č. 5, avšak skutkové zjištění vztahující se k doložce o splnění podmínek podle §43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. z něj neučinil; vzhledem k právním názorům, které zaujal, nebylo pro něj takové skutkové zjištění ani právně významné. Odvolací soud důkaz dodatkem č. 5 neopakoval, avšak účastníky při odvolacím jednání dne 11. října 2016 poučil (ve smyslu §118a odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř.) o možném jiném právním názoru (který podle jeho názoru – při obdobném skutkovém stavu – vyplýval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015). Dovolatelka přesto uvedené námitky vznesla nikoli již v odvolacím řízení, jak by se po uvedeném poučení dalo předpokládat, nýbrž paradoxně s nimi přichází až v dovolání; proto se jimi odvolací soud nezabýval – a logicky vzato – ani zabývat nemohl. Navíc zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právních názorů, že je neplatný dodatek č. 5 poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran v něm projevené, a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o.s.ř. Z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.), dovolatelka nepřípustně vztáhla k vadě řízení, resp. k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti oběma výrokům odvolacího soudu“ , tj. jakoby i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti tomuto výroku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k němu v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. září 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu