ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1536.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1536/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Rodinného centra Smíšek, o. s. , se sídlem v Jirnech, Akátová 657, IČO: 22865713, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Belgická 276/20, proti žalovaným 1/ JUDr. Ing. Z. O. , a 2/ P. T. , zastoupeným JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Platnéřská 191/2, o zaplacení částky 427.241,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 275/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 68 Co 383/2016-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, každému z nich jednou polovinou, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.762,- Kč k rukám JUDr. Moniky Novotné, advokátky se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Platnéřská 191/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dřívější nájemce mimo jiných nemovitostí i budovy č. p. 74 na pozemku parc. č. 182 v k. ú. S. u Ř., obci Ř., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 208 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-východ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se – po změně skutkových tvrzení – domáhal, aby mu žalovaní (spoluvlastníci a dřívější pronajímatelé předmětného domu) zaplatili částku 427.241,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku úprav jím provedených za trvání nájemního poměru zvýšila hodnota domu ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. 13 C 275/2013-256, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 68 Co 383/2016-283, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Dne 24. listopadu 2010 uzavřeli žalovaní jako pronajímatelé a žalobce jako nájemce nájemní smlouvu (na dobu určitou od 1. prosince 2010 do 30. listopadu 2015), jejímž předmětem učinili mimo jiných nemovitostí i předmětný dům (dále jen „Nájemní smlouva“), který si žalobce spolu s dalšími nemovitostmi pronajal za účelem provozování soukromé mateřské školy. V čl. 5.1. Nájemní smlouvy se účastníci rovněž dohodli, že nájemce „na vlastní náklady provede úpravy pro provozování soukromé mateřské školy, které v případě ukončení nájmu uplynutím této smlouvy přecházejí do vlastnictví Pronajímatele, v případě ukončení smlouvy ze strany Pronajímatele má Nájemce nárok na úhradu nákladů, které k úpravám prokáže řádnými daňovými doklady s tím, že tento nárok Nájemce zaniká v případě výpovědi podané Pronajímatelem z důvodu neplacení nájemného a dále z důvodu ukončení činnosti Nájemce“. Nájemní poměr byl ukončen ke dni 31. března 2012 výpovědí žalovaných ze dne 24. února 2012 z důvodů opakovaného neplacení nájemného žalobcem. V předávacím protokolu ze dne 2. dubna 2012 (dále jen „Předávací protokol“) je na poslední straně ručně dopsána věta: „Výši zhodnocení či znehodnocení určí znalec z oboru stavebnictví – p. Zdeněk Peška“ a současně přeškrtnuty strojem psané věty: „Pronajímatel po určení výše zhodnocení nemovitosti k okamžiku skončení nájmu uhradí náklady se zhodnocením nemovitosti spojené. Výši určí znalec z oboru stavebnictví.“ Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalobce nemá právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětného domu (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), neboť účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změn na pronajaté věci ujednali odchylně od dispozitivních ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. Ujednáním obsaženým v Nájemní smlouvě i v Předávacím protokolu totiž vyloučili možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětného domu, která by mu jinak náležela podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.; pronajímatelé se zavázali výlučně k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami domu (podle řádných daňových dokladů) po skončení nájmu z jejich strany, avšak vyjma případů, kdy nájem bude ukončen z jejich strany z důvodů neplacení nájemného a ukončení činnosti nájemce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatelem nastolená otázka (zda lze dohodou smluvních stran vyloučit aplikaci ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu a nejde o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Především však nelze přehlédnout, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyložil obsah vůle smluvních stran projevené v Nájemní smlouvě a v Předávacím protokolu. Těmito námitkami totiž dovolatel neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod (nesprávná skutková zjištění a ani vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem – viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Uvedené se týká i dovolacích námitek vztahujících se k doručení výpovědi žalovaných z nájmu žalobce k předmětné nemovitosti a ke způsobu, jakým bylo prováděno dokazování.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Již v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, Nejvyšší soud dovodil, že vypořádat investice nájemce provedené na pronajaté věci se souhlasem pronajímatele je účelem jak ustanovení §667 odst. 1 věty druhé obč. zák., tak také ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., avšak každé z nich upravuje jiný nárok. Rozlišovací kritérium mezi těmito nároky spočívá – po skutkové stránce – v tom, že v případě nároku majícího základ v ustanovení §667 odst. 1 věty druhé obč. zák. se pronajímatel zavázal, že nájemci uhradí náklady vynaložené na změnu pronajaté věci, kdežto v případě nároku vycházejícího z ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vůči němu takový závazek nepřijal.
Otázkou možnosti vyloučení aplikace ust. §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. dohodou smluvních stran se dovolací soud rovněž zabýval a opakovaně dovodil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, ze dne 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a sdílí je i v poměrech souzené věci.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že dovolateli nesvědčí právo podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., tedy právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Především nelze ztratit ze zřetele, že podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného) se v Nájemní smlouvě dovolatel zavázal uskutečnit změny na předmětném domě na vlastní náklad a že žalovaní (pronajímatelé) se zavázali jen k úhradě takto vynaložených nákladů, a to tehdy, kdy nájemní vztah bude ukončen výpovědí z jejich strany, avšak s výjimkou případů, kdy k ukončení nájemního vztahu dojde výpovědí žalovaných z důvodu neplacení nájemného a dále z důvodu ukončení činnosti nájemce (viz čl. 5.1. Nájemní smlouvy). Měl-li tedy podle citovaného ujednání dovolatel uskutečnit změny předmětu nájmu na „vlastní náklady“ (s výjimkou případů, kdy by nájemní vztah byl ukončen výpovědí ze strany žalovaných z jiných důvodů než neplacení nájemného a ukončení činnosti nájemce), je tím bezpochyby vyloučena jeho možnost domáhat se v tomto konkrétním případě po ukončení nájmu kompenzace takto vynaložených nákladů ve smyslu §667 odst. 1 věty druhé obč. zák.; tím spíše pak nemůže po skončení nájmu požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci v důsledku jím provedených změn ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.
Ve vztahu k nastolenému „posouzení věci ( soudy obou stupňů ) v hrubém rozporu s dobrými mravy“ , lze dodat, že ohledně této otázky dovolatel v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikoval údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (resp. jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak dovolatel avizoval v úvodu dovolání – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrna nejen otázka hmotného práva, o níž jde, nýbrž i "ustálená rozhodovací praxe", od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává „v plném rozsahu proti všem výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v dovolání schází nejen relevantní vylíčení předpokladů přípustnosti; dovolatel totiž ve vztahu k nim neuplatnil ani žádné dovolací námitky.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu