ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1636.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1636/2016-900
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně XAVEROV trade, a.s. , se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, IČO 27242731, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr. h. c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, 2) PREdistribuce, a.s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO 27376516, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 245/2006, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 70 Co 260/2015-835, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 70 Co 260/2015-835, se s výjimkou části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně pozemku, v katastrálním území B., obec P., zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala určení, že je vlastníkem pozemků (o výměře 3475 m 2 ), (o výměře 2590 m 2 ), (o výměře 467 m 2 ), (o výměře 289 m 2 ), (o výměře 14692 m 2 ), (o výměře 1783 m 2 ), (o výměře 1752 m 2 ), (o výměře 147 m 2 ), (o výměře 147 m 2 ), (o výměře 3281 m 2 ), (o výměře 3518 m 2 ), (o výměře 325 m 2 ), (o výměře 337 m 2 ), (o výměře 551 m 2 ), (o výměře 851 m 2 ), (o výměře 33 m 2 ), (o výměře 48 m 2 ), (o výměře 1501 m 2 ), (o výměře 253 m 2 ), (o výměře 3295 m 2 ), (o výměře 31 m 2 ), (o výměře 11 m 2 ), (o výměře 8373 m 2 ), (o výměře 48 m 2 ) a (o výměře 281 m 2 ) v katastrálním území B. a obci P. Žalobu odůvodnila především tím, že žalovaný 1), jehož vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), je jako vlastník předmětných pozemků na listu vlastnictví veden neoprávněně, neboť aby mohly pozemky přejít do jeho vlastnictví podle uvedeného zákona, musela by je vlastnit ke dni 24. 5. 1991 Česká republika. K rozhodnému dni však vlastnické právo svědčilo předchůdci žalobkyně, společnosti Xaverov a s., IČO 1619332, jejíž je žalobkyně právní nástupkyní.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 9 C 245/2006-712, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Soud prvního stupně měl především za to, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jestliže v katastru nemovitostí je zapsán vlastník odlišný od žalobkyně a žaloba na určení vlastnického práva je jedinou cestou, jak dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Dovodil, že bylo prokázáno právní nástupnictví mezi Státním plemenářským statkem Xaverov, národním podnikem, a žalobkyní, že předmětné pozemky byly dostatečně individualizovány tak, aby mohlo být posuzováno vlastnické právo k nim, a že jejich vlastníkem byl ke dni 31. 12. 1949 žalovaný 1). Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětným pozemkům svědčilo nejprve Státnímu plemenářskému statku Xaverov, národnímu podniku, který byl ke dni 1. 1. 1964 zrušen bez likvidace a jeho majetek převeden se všemi právy a závazky na Drůbežnictví Xaverov, národní podnik. Dnem 31. 12. 1964 byl zřízen Státní statek v D. P., do něhož bylo ke dni 1. 1. 1965 začleněno mimo jiné i hospodářství B., delimitované týmž dnem z Drůbežnictví Xaverov, národní podnik. Právním nástupcem Státního statku v D. P., národního podniku, se stal dnem 1. 1. 1975 Státní statek hlavního města Prahy, národní podnik, a dnem 1. 1. 1989 Státní statek hl. m. Prahy, státní podnik. Ohledně delimitace předmětných pozemků uvedl, že nedohledání delimitačních protokolů či hospodářských smluv nemohlo mít za následek neunesení důkazního břemene na straně žalovaných ohledně tvrzené delimitace z Drůbežnictví Xaverov, národní podnik, na Státní statek v D. P., národní podnik, a jeho právní nástupce, neboť ji (nepřímo) prokazují i jiné důkazy (zřizovací listina ze dne 20. 12. 1964, č. j. 24.314/64, příkaz ředitele statku č. 317 ze dne 1. 9. 1974, výpovědi svědků J. S., J. B. a J. P.) i okolnost, že smyslem delimitace bylo zabezpečit, aby pozemky měla ve správě organizace, k zabezpečení jejíchž úkolů majetek sloužil. Závěr o delimitaci předmětných pozemků nebyl zpochybněn ani tvrzením žalobkyně, že ke dni 31. 3. 1991 jejímu právnímu předchůdci Drůbežářskému průmyslu, státnímu podniku biologických, technických a obchodních služeb, svědčilo právo hospodaření k těmto pozemkům, jež mělo přejít na společnost Xaverov, a.s. IČO 16193326, a následně na žalobkyni, neboť tuto skutečnost se žalobkyni nepodařilo prokázat ani přes poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V této souvislosti poukázal zejména na privatizační projekt společnosti Xaverov, a.s. IČO 16193326, z něhož nelze dovodit, jaký majetek (pozemky) se v této společnosti fakticky nacházel a byl privatizován do společnosti Xaverov, a.s., IČO 45274037. K námitce vydržení soud prvního stupně uvedl, že z provedených listin vyplývá oprávněná držba žalovaného 1) po dobu deseti let do podání žaloby dne 16. 11. 2006.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 1. 10. 2015, č. j. 70 Co 260/2015-835, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bylo prokázáno historické vlastnictví obce k předmětným pozemkům i posloupnost právního nástupnictví předchůdců žalobkyně až po žalobkyni samotnou. Dále uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že mělo dojít k delimitaci sporných pozemků z Drůbežnictví Xaverov, národní podnik, avšak soud prvního stupně se nevypořádal s tím, jaký byl její rozsah, tj. zda se delimitace týkala všech předmětných pozemků. V této části označil rozhodnutí soudu prvního stupně za „nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění“. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení znovu posoudil otázku, zda ke dni 31. 3. 1991 svědčilo právo hospodaření k jednotlivým pozemkům Drůbežářskému průmyslu, státnímu podniku biologických, technických a obchodních služeb, s tím, že je nezbytné v této souvislosti posoudit, zda došlo po zřízení Státního statku v D. P., národního podniku, k převodu práva správy národního majetku (sporných pozemků) na něj a jeho právního nástupce, přičemž důkazní břemeno k této otázce tíží žalovaného 1). Dále uvedl, že nebude-li prokázáno, že na žalovaného 1) přešlo vlastnictví k předmětným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, posoudí soud prvního stupně znovu otázku případného vydržení žalovaného 1) k předmětným pozemkům.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání odůvodnil tak, že se odvolací soud odchýlil při řešení mnoha otázek procesního a hmotného práva od závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky. Dále měl za to, že některé otázky hmotného práva nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Odvolacímu soudu především vytkl, že zrušil celý rozsudek soudu prvního stupně, aniž byl dán důvod uvedený v ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů) a vydal překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí. Dále poukázal na to, že se odvolací soud v otázce důkazního břemene odchýlil od právního názoru dovolacího soudu, který v rozsudku ze dne 11. 11. 2014, č. j. 28 Cdo 2514/2014, uvedl, že žalobce prokazuje, zda si jeho právní předchůdce podržel právo hospodaření k předmětným pozemkům ke dni 31. 3. 1991. V uvedených otázkách se tak odvolací soud podle dovolatele odchýlil od předchozí judikatury soudů, což představuje porušení zásady právní jistoty, stability práv a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu co do pozemků, v katastrálním území B., obec P., potvrzuje (tedy s výjimkou pozemku) a žalovanému 1) se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů, včetně dovolacího řízení.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení v dovolání označené otázky procesního práva, a to za jakých podmínek může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávným právním posouzením věci (naplňujícím dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) může být i nesprávný závěr soudu o tom, kdy je možno rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Důvody, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně (a které tedy neumožňují ani potvrzení, ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně), jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §219a o. s. ř. Odvolací soud zruší (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, dovodil, že v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
Soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem vyložil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti měl za prokázané a jaké skutkové i právní závěry učinil. Dostatečně také odůvodnil, proč neměla žalobkyně dle jeho názoru úspěch ve věci. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vytvářelo dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně mohla v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody uvedené v ustanovení §205 odst. 2 o. s. ř., což také učinila. Domníval-li se snad odvolací soud, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou správné, měl postupovat podle §213 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce okolností, za jakých je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, správné není. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), usnesení odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném rozsahu (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu (tedy s výjimkou části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně pozemku, v katastrálním území B., obec P.) věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu