ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2677.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2677/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně MORAVOLEN TRADE a.s. , se sídlem v Sudkově 293, IČO 25364464, zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalované BOCA, s.r.o., se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Chrudimská 2526/2a, IČO 44795343, zastoupené JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem se sídlem v Chotči 64, o zaplacení částky 811.142,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 246/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. ledna 2017, č. j. 75 Co 376/2016-406, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (odvolací soud) ze dne 17. 1. 2017, č. j. 75 Co 376/2016-406, kterým odvolací soud zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 9. 2016, č. j. 9 C 246/2006-401, jímž soud prvního stupně přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 207 C 88/2014, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 -§238a o. s. ř.), jenž je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a není v něm vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Pro uvedené nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z dovolání musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dovolání není vymezen ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka svou argumentací neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, jež by měla vliv na správnost napadeného rozhodnutí (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, dovolání nezpochybňuje - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsahem dovolání je však toliko obecná polemika ohledně důvodnosti návrhu na přerušení řízení, kterou se však odvolací soud nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně neřešil, zda je započtení řádným právním jednáním a zda jsou žalovanou uplatněné pohledávky způsobilé k započtení. Relevantní právní argumentaci, která by tyto závěry odvolacího soudu mohla zpochybnit, dovolatelka neuvedla.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že k možnosti soudu přerušit řízení, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015). Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu