ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3191.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3191/2017-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. S. , P., zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované M. S. , P., t. č. U., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o 149.297 Kč s příslušenstvím a o 71.800 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 250/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2017, č. j. 19 Co 68/2017-112, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 13 C 250/2015-49, ve znění usnesení ze dne 30. 5. 2017, č. j. 13 C 250/2015-127, uložil žalované zaplatit žalobci částku 149.297 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 2. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 71.800 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.
Návrh žalované na určení neúčinnosti doručení tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl usnesením ze dne 29. 9. 2016, č. j. 13 C 250/2015-87, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 19 Co 374/2016-96, a dle potvrzení ve spisu nabylo právní moci dne 21. 11. 2016.
Návrh žalované na zrušení rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2016, č. j. 13 C 250/2015-49, zamítl tento soud usnesením ze dne 6. 1. 2017, č. j. 13 C 250/2015-98 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 13 C 250/2015-104), které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 19 Co 68/2017-112.
Dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 19 Co 68/2017-112, není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku, v jaké lhůtě je třeba podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2181/2013), podle které návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, který je podán až po uplynutí lhůty stanovené v §153b odst. 4 o. s. ř., je opožděný a jako takový je třeba jej zamítnout.
V projednávané věci byl pravomocně zamítnut návrh žalované na určení neúčinnosti doručení rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2016, č. j. 13 C 250/2015-49, a tento rozsudek jí byl účinně doručen dne 11. 7. 2016 a nabyl právní moci dne 27. 7. 2016. Za stavu, kdy žalovaná podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání dne 12. 8. 2016, tedy až po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. (do dne právní moci rozsudku), jiný závěr než ten, že takovýto návrh byl podán opožděně, není možný.
Dále dovolací soud dodává, že relevantní procesní obranou proti rozsudku pro zmeškání, založenou na výhradě, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, je včasně podané odvolání (srov. §201 a 205b o. s. ř.), a nikoli návrh na jeho zrušení (§153b odst. 4 o. s. ř.) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 2/1997, ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2002, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 122/2001, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015, a ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016). Jestliže tedy soudy nepřezkoumaly případnou šikanózní povahu žaloby, nelze jejich postupu nic vytknout.
K námitce dovolatelky, že jí měl být ustanoven opatrovník, je třeba uvést, že touto otázkou se odvolací soud nezabýval a nemůže se jí zabývat ani dovolací soud. Ostatně z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná byla osobou neznámého pobytu a byla tak naplněna jedna z podmínek uvedených v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Její argumentace judikaturou dovolacího soudu je tak zjevně nepřiléhavá.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu