ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3296.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3296/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků Český Těšín, Bezručova 1643/22, Havlíčkova 1644/7 a 1645/9 , se sídlem v Českém Těšíně, Bezručova 1643/22, IČO: 28619234, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Těšíňan , se sídlem v Českém Těšíně, nábřeží Míru 1883/22b, IČO: 00398675, zastoupenému Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, o zaplacení částky 264.814,76 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 61/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2016, č. j. 57 Co 571/2015-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2016, č. j. 57 Co 571/2015-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 26. března 2013 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 264.814,76 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení, v němž se měl nacházet v období od 1. dubna 2010 do 17. prosince 2012, nepřevedl-li mu do 31. března 2010 na základě jeho výzvy ze dne 17. března 2010 nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (v částce 1.261.695,49 Kč) podle §24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“).
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 15 C 61/2015-89, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 264.814,76 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 57 Co 571/2015-138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobce – s datem vzniku 13. ledna 2010 – je od 17. března 2010 zapsán v rejstříku společenství vlastníků jednotek vedeném Krajským soudem v Ostravě, v oddílu S, vložce 6912. Žalovaného dopisem z téhož dne (dále jen „dopis ze 17. března 2010“) – s odkazem na ustanovení §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů – vyzval, aby mu nejpozději do 31. března 2010 mimo jiné poukázal na tam uvedený bankovní účet zůstatek vypořádání prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy a prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství (dále jen „prostředky určené k vypořádání“). Zůstatek prostředků určených k vypořádání, který podle shodných tvrzení účastníků dosahoval částky 1.261.695,49 Kč a jehož doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním přepisem či určena v rozhodnutí, však žalovaný převedl na účet žalobce až 17. prosince 2012. Vzhledem k námitce promlčení, jíž vznesl žalovaný v průběhu odvolacího řízení, se odvolací soud zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění žalobcova práva na úroky z prodlení za dobu od 1. dubna 2010 do 17. prosince 2012 z částky 1.261.695,49 Kč (v celkové částce 264.814,76 Kč). V této souvislosti především uvedl, že povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní, a proto splněním dluhu nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká a končí také povinnost platit úroky z prodlení. Současně dodal, že dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, musí se takový právní následek vztahovat rovněž na závazek vedlejší (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3477/2006). Vycházeje z řečeného uzavřel, že promlčí-li se tedy úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky též při promlčení jistiny, nelze v případě práva, jehož splatnost se řídí ustanovením §563 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), vázat počátek běhu promlčecí doby až na splatnost pohledávky vyvolanou výzvou věřitele, nýbrž za rozhodný je zapotřebí považovat den, kdy počala běžet promlčecí doba ve vztahu k jistině. Přitom jde-li o dluh, jehož splatnost nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§563 obč. zák.), je třeba za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby považovat den, který bezprostředně následuje po vzniku dluhu (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2634/2008). V návaznosti na to pokládal vznesenou námitku promlčení za důvodnou, neboť byla-li žaloba v dané věci podána až dne 26. března 2013, stalo se tak po marném uplynutí obecné (tříleté) promlčecí doby podle §101 obč. zák. (ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. se zde neuplatní), která v tomto případě počala běžet dne 15. ledna 2010, kdy nejdříve – vzhledem k zapsanému datu vzniku žalobce – mohla nastat splatnost dluhu žalovaného z titulu nevyčerpaných prostředků určených k vypořádání podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů. Dodal, že tříletá promlčecí doba u požadovaných úroků z prodlení by však marně uplynula i v případě, kdy by se její počátek odvíjel až od prodlení žalovaného se splněním uvedené povinnosti, neboť byl-li žalobcem po jeho zápisu do rejstříku společenství vlastníků jednotek dopisem ze dne 17. března 2010 účinně vyzván k plnění, měl dluh splnit dne 18. března 2010 a pokud tak neučinil, byl v prodlení již od 19. března 2010. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V této souvislosti zejména konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu předně vytkl, že pro posouzení dané věci byl nepřípadný jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, neboť v souzeném případě nenastalo promlčení hlavního závazkového vztahu, jež by mělo za následek též promlčení vedlejšího (úrokového) závazku. Žalovaný totiž splnil povinnost převést mu nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (§24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) již dne 17. prosince 2012, tj. před uplynutím obecné (tříleté) promlčecí doby počítané od 14. ledna 2010, kdy mohl poprvé vykonat právo odpovídající uvedené povinnosti. Poté zdůraznil, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde zmínil rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Cdo 3873/2012) vyplývá, že právo na úroky je relativně samostatným právem, a že již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 Nejvyšší soud dovodil, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním určitého závazku nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva rovněž běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek. V posléze uvedeném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud rovněž poznamenal, že citovaný právní názor je aplikovatelný obecně, tj. i v občanskoprávních vztazích, což ostatně potvrzuje i tam uvedený výslovný odkaz na ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. Podle mínění dovolatele je proto zapotřebí vztáhnout uvedený právní názor též na posuzovanou věc, a to bez zřetele k tomu, že splatnost hlavního závazku se v tomto případě řídila ustanovením §563 obč. zák. Při opačné úvaze by totiž neměl pro uplatnění práva na úroky z prodlení k dispozici tříletou promlčecí lhůtu, přestože mu takovou lhůtu „garantuje“ ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. Z toho dovozoval, že u úroků z prodlení, které jsou předmětem daného řízení, počala běžet promlčecí doba teprve dne 1. dubna 2010, kdy se žalovaný ocitl v prodlení se splněním povinnosti podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, jelikož ho dopisem ze 17. března 2010 požádal, aby svůj dluh splnil „nejpozději do 31. března 2010“. Dodal, že byla-li tedy žaloba na zaplacení úroků z prodlení podána dne „26. 3. 2010“ (správně 26. března 2013), stalo se tak před uplynutím zvláštní (tříleté) promlčecí doby podle §110 odst. 3 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se podle dosavadních právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014), jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba k uplatnění práva na úroky z prodlení počala v tomto případě jednoznačně běžet přede dnem 1. ledna 2014, posuzoval dovolací soud také otázku promlčení uvedeného práva podle dosavadních právních předpisů.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §110 odst. 3 obč. zák. se úrok a opětující se plnění promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jehož splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Naposledy citované ustanovení míří na případy, kdy doba plnění není vůbec stanovena. Právo ji určit pak náleží věřiteli. Jakmile věřitel o plnění požádá, je dlužník povinen plnit zásadně prvního dne poté. Nesplní-li v den splatnosti, ocitá se další den v prodlení, přičemž od tohoto dne na něj dopadají negativní důsledky prodlení (např. povinnost platit úrok z prodlení). Uvedl-li věřitel ve výzvě k plnění lhůtu, do které má dlužník plnit, je tato lhůta závazná a před jejím uplynutím se dlužník nedostane do prodlení (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1655; obdobně Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek, Praha: Linde Praha, 2008, str. 1634).
Otázkou počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V něm mimo jiné dovodil, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Ačkoli uvedené právní názory Nejvyšší soud zaujal v řízení týkajícím se obchodněprávního vztahu, později se k nim přihlásil též v poměrech občanského zákoníku – ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněná pod č. 96/2010 a 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. července 2013, sp. zn. Pl. ÚS 37/2013/). Podle přesvědčení dovolacího soudu neexistuje jediný rozumný důvod, pro nějž by citované právní názory nebyly využitelné rovněž v případě promlčení práva na úroky z prodlení se splněním práva, u nějž nebyla doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§563 obč. zák.). Názor, že rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je v takovém případě den, kdy počala běžet promlčecí doba jistiny, tj. v daném případě den, který bezprostředně následuje po vzniku dluhu (míněno hlavního závazkového právního vztahu), nelze akceptovat především proto, že v té době nebyl ještě žalovaný v prodlení s placením jistiny (den vzniku dluhu totiž nic nevypovídá o prodlení žalovaného s jeho splněním); navíc tento názor by mohl ve svých důsledcích způsobovat v konkrétní situaci zkrácení promlčecí doby podle §110 odst. 3 obč. zák. a v krajním případě by mohl vést až k absurdnímu závěru, že právo na úroky z prodlení se promlčelo dříve než vůbec vzniklo (než se dlužník ocitl v prodlení s plněním hlavního závazku). Lze tudíž uzavřít, že v případě práva na úroky z prodlení se splněním peněžitého závazku, jehož splatnost se řídila ustanovením §563 obč. zák., počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy se dlužník ocitl – poté, co byl věřitelem požádán o plnění – v prodlení se splněním uvedeného závazku.
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že dopisem ze 17. března 2010 dovolatel vyzval žalovaného, aby mu nejpozději do 31. března 2010 převedl na jeho účet nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (§24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů), které podle shodných tvrzení účastníků dosahovaly částky 1.261.695,49 Kč. Jelikož splatnost závazku podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů není stanovena právním předpisem a v tomto případě ani nebyla určena jinak (§563 obč. zák.), nastala jeho splatnost poslední den lhůty „do 31. března 2010“ stanovené v dopise ze 17. března 2010, jímž dovolatel (věřitel) požádal žalovaného (dlužníka) o plnění. Žalovaný se tak ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu v celkové výši 1.261.695,49 Kč následující den po uplynutí uvedené lhůty, tj. dnem 1. dubna 2010; tímto dnem pak vzniklo dovolateli právo na zaplacení úroků z prodlení z uvedené částky a současně počala u tohoto práva běžet tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 3 věty před středníkem obč. zák. Byla-li tedy žaloba na zaplacení úroků z prodlení podána u soudu dne 26. března 2013, stalo se tak před uplynutím uvedené promlčecí doby (počítané od 1. dubna 2010), a nikoli až po uplynutí obecné (byť rovněž tříleté) promlčecí doby podle §101 obč. zák., jak se mylně domníval odvolací soud. Zbývá dodat, že v posuzovaném případě nenastalo promlčení úrokového závazku (coby vedlejšího /akcesorického/ závazkového právního vztahu) před podáním žaloby ani jako následek promlčení hlavního závazkového právního vztahu. Žalovaný totiž splnil povinnost převést dovolateli nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (§24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) již dne 17. prosince 2012, tj. před uplynutím obecné promlčecí doby počítané od 14. ledna 2010, kdy mohl dovolatel poprvé vykonat právo odpovídající uvedené povinnosti (k počátku běhu promlčecí doby u práva, jehož splatnost se řídí ustanovením §563 obč. zák., viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu z 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod č. 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. rozhodnutí, na které odkázal již odvolací soud v napadeném rozsudku). Splněním povinnosti podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů pak sice zanikla žalovanému též povinnost platit úroky z prodlení z dlužné částky, avšak uvedený následek se vztahuje pouze na úroky z prodlení, jejichž splatnost by nastala po splnění dotčeného závazku; povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení (tj. úroky z prodlení za období od 1. dubna 2010 do 17. prosince 2012) zůstala zachována (k tomu viz odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, na který odvolací soud rovněž odkázal). Přitom – jak bylo již uvedeno shora – na uplatnění práva na zaplacení těchto (dospělých) úroků z prodlení měl dovolatel k dispozici tříletou promlčecí dobu, jíž mu – jak v dovolání výstižně podotkl – „garantuje“ ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. a jež v tomto případě počala běžet teprve dne 1. dubna 2010, kdy se ocitl – v důsledku marného uplynutí lhůty stanovené v dopise ze 17. března 2010 – v prodlení se splněním povinnosti převést mu nevyčerpané prostředky určené k vypořádání ve smyslu §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu