ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3452.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3452/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce Bytového družstva Raisova 7 a 9 v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Raisova 803/9, IČO 25106228, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované M. B. , zastoupené JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 624.002,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 240/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 28 Co 330/2013-558, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 28 Co 330/2013-558, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 1. 6. 2005 domáhal zaplacení částky 2.704.986 Kč s úroky z prodlení, a to společně a nerozdílně po žalované a dalších žalovaných (společnosti Czech cargo sales s. r. o., se sídlem v Kněževsi 185, IČO 65414098, Ing. P. a I. P.). Tvrdil, že s žalovanou a dalšími stavebníky uzavřel 12. 7. 1999 (s dodatkem ze dne 17. 9. 1999) smlouvu o výstavbě (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem bylo bezúplatné poskytnutí prostoru půdy a sušárny pro vybudování vestavby bytových jednotek v domě, postaveném na pozemku p. č. 825 v katastrálním území B., zapsaném na listu vlastnictví č. 1026 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, Praha 6 (dále též jen „dům“, příp. „předmětná nemovitost“), jehož byl vlastníkem. Za to se žalovaná spolu s dalšími stavebníky zavázala, že na své náklady provede pro žalobce ve Smlouvě specifikované stavební práce, které měly být dokončeny do 28. 2. 2000, a to včetně podání návrhu na kolaudaci. Tento závazek nesplnila. Byl proto nucen zajistit provedení stavebních prací prostřednictvím třetí osoby – společnosti FOR-MONT s. r. o. – a zaplatil za ně 2.704.986 Kč. Tyto prostředky by nemusel vynaložit, pokud by žalovaná (spolu s dalšími stavebníky) splnila svoji povinnost vyplývající ze Smlouvy. Ač žalovanou vyzval k zaplacení uvedené částky (resp. její poměrné části), doposud ji neuhradila.
Po změně žaloby, vyloučení některých nároků k samostatnému projednání a opakovaných rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně), Městského soudu v Praze (soud odvolací) a Nejvyššího soudu, jejichž některé výroky nabyly právní moci, je nyní předmětem řízení částka 624.002,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace od 19. 9. 2005 do zaplacení.
Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 275/2015-508, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431 (kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 C 240/2010-292, jímž žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit částku 624.002,98 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 142.924,63 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně (z nichž dovolací soud vycházel) žalobce, který je právnickou osobou – družstvem, uzavřel s žalovanou a dalšími stavebníky Smlouvu, v níž se stavebníci (včetně žalované) zavázali provést kromě vlastní vestavby svých jednotek, i jiné (tam popsané) práce pro žalobce do 28. 2. 2000, zároveň se zavázali uzavřít ve stejný den smlouvu o dílo s PRAŽSKOU PŮDNÍ s. r. o. jako dodavatelem všech prací uvedených ve Smlouvě, tedy i prací pro družstvo. Družstvo se za to zavázalo poskytnout stavebníkům půdu a sušárnu pro vybudování vestavby jednotek v domě. Účastníci si ve Smlouvě nesjednali možnost odstoupení pro případ, že dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní. Dopisem ze dne 15. 10. 2000 odstoupil žalobce od Smlouvy, aniž by předtím zaslal výzvu ke splnění závazku (provést pro žalobce práce uvedené ve Smlouvě) v dodatečné lhůtě. Soudy uzavřely, že Smlouva obsahuje všechny povinné náležitosti stanovené v §18, §17 odst. 2 ve spojení s §21 odst. 3, §17 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a je platná. Dovolací soud poté, co přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek, považoval za správný závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce je třeba posuzovat podle zákona č. 72/1994 Sb., a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Za správný (a v souladu s judikaturou dovolacího soudu) považoval i jeho závěr o neplatnosti odstoupení od Smlouvy dopisem ze dne 15. 10. 2000, neboť žalobce žalované před odstoupením od Smlouvy neposkytl dodatečnou přiměřenou lhůtu pro splnění jejího závazku, a dobu, která uplynula od data, kdy mělo ke splnění závazku dojít, až do okamžiku odstoupení, nelze s ohledem na rozsah a náročnost prací, jež měla žalovaná pro žalobce provést, považovat za přiměřenou. Důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení pak bylo neúplné, a tedy i nesprávné (další) právní posouzení věci. Dovolací soud zdůraznil, že tvrdí-li žalovaná, že Smlouva zanikla dohodou, musí se soud – v situaci, kdy uzavřel, že Smlouva nebyla zrušena odstoupením – zabývat tím, zda závazek žalované zanikl dissolucí podle §572 odst. 2 obč. zák. (jak tvrdí žalovaná). V případě, že by odvolací soud zjistil, že vůlí účastníků nebylo zrušit Smlouvu nebo závazek podle §572 odst. 2 obč. zák., měl se zabývat charakterem uplatněného nároku.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 330/2013-558, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 234.156 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po zopakování dokazování dopisem žalobce ze dne 15. 10. 2000 (odstoupení od Smlouvy) a dopisem žalované ze dne 5. 12. 2000 (reakce žalované na dopis z 15. 10. 2000) dospěl k závěru, že vůle účastníků směřovala k ukončení Smlouvy, pojmy použité v obsahu obou listin jsou natolik jednoznačné („výslovně odstupujeme od Smlouvy“, „žádáme o úhradu smluvní sankce“, „vyzýváme k vyklizení a předání rozestavených jednotek“, „souhlasím s tímto postupem a můj souhlas chápu jako dohodu smluvních stran“), že s ohledem na jazykové vyjádření je obsah listin jednoznačný a o obsahu právního úkonu nevznikají pochybnosti, a to i s přihlédnutím k následnému chování žalobce, který se domáhal po žalované vyklizení rozestavěné jednotky. Uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, na jejímž základě došlo k zániku závazku žalované provést pro žalobce práce specifikované ve Smlouvě, a protože se strany výslovně nedohodly jinak, byl zrušen i vzájemný závazek žalobce z této Smlouvy, který již splnil (§572 odst. 2, §573 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce v dovolání obsáhle shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení, vytkl odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho závěr o uzavření dohody o zániku Smlouvy nemá oporu v provedeném dokazování a je založen na neúplném posouzení věci. Zdůraznil, že z obsahu jeho dopisu ze dne 15. 10. 2000 jasně vyplývá jen jeho vůle k jednostrannému odstoupení od Smlouvy, což také zdůraznil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Ustanovení §572 odst. 2 obč. zák. vyžaduje shodnou vůli obou smluvních stran k ukončení závazku dohodou, která však v daném případě zjevně chybí. Namítal, že obsah obou listin (z 15. 10. 2000 a 5. 12. 2000) vzbuzuje pochybnosti o obsahu právního jednání účastníků, odvolací soud se měl proto pokusit tuto pochybnost odstranit a zjistit, jaká byla skutečná vůle účastníků. Pokud tak neučinil, nepřípustně dotvořil vůli žalobce. Měl za to, že odvolací soud se měl - bez ohledu na to, zda došlo k zániku závazkového vztahu dohodou stran - zabývat otázkou charakteru jím uplatněného nároku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla dovoláním jen odstavec II. výroku napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014), a nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, neboť v případě úkonů právních služeb za období do 31. 12. 2012 nezahrnul do tarifní hodnoty úkonu příslušenství požadovaného peněžitého plnění (§8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012), a přiznal jí tak náhradu nákladů řízení v nesprávné výši. Nákladový výrok odvolací soud i nedostatečně odůvodnil a je proto nepřezkoumatelný. Při výpočtu náhrady nákladů některé úkony právní služby odvolací soud zcela pominul, aniž by uvedl, z jakého důvodu tak učinil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil, žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 377.284 Kč, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce namítala, že dovolání není nepřípustné, ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu a vyvracela dovolací námitky žalobce. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Dovolání podaná včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.” (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). S ohledem na dobu uzavření Smlouvy je třeba posuzovat nárok žalobce podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tj. zejména podle obč. zák. a zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání je přípustné, neboť při výkladu obsahu právních úkonů se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že ve věci již rozhodoval výše citovaným rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 275/2015-508, a od závěrů, které zde vyslovil, nemá důvod se odchýlit ani nyní. Důvodem, pro který bylo předcházející rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, byla skutečnost, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem bylo neúplné, a proto nesprávné. Odvolací soud se nezabýval tvrzením žalované, že Smlouva zanikla dohodou. V nyní napadeném rozhodnutí se již tímto tvrzením zabýval, avšak lze přisvědčit žalobci, že tak učinil velmi formálně a při výkladu právních úkonů účastníků (dopisy ze dne 15. 10. 2000 a 5. 12. 2000) podle §35 odst. 2 obč. zák. se odchýlil od ustálené judikatury.
Podle §572 odst. 2 obč. zák. se strany mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou. Podle odst. 3 téhož ustanovení musí být dohoda o zrušení závazku sjednána písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dohoda o zániku závazku podle §572 odst. 2 obč. zák. je právním úkonem, který, v případě existence pochybností o jeho obsahu z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti, je nutné podrobit výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. a pokusit se o odstranění této nejasnosti. Otázka výkladu právních úkonů podle §35 obč. zák. je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje, není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2768/2009). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jazykové vyjádření právního jednání musí být vykládáno nejen prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), ale i logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního jednání).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zřejmé, že žalobce dopisem ze dne 15. 10. 2000 odstoupil od Smlouvy („vzhledem k hrubému porušení smlouvy o výstavbě … výslovně odstupujeme od Smlouvy…“) a uplatnil smluvní pokutu, žalovaná poté dopisem ze dne 5. 12. 2000 napsala mj. žalobci „souhlasím s tímto odstoupením a sděluji Vám, že toto Vaše odstoupení a můj souhlas s ním chápu jako dohodu smluvních stran ve smyslu §48 obč. zák. o ukončení smlouvy“. Odvolací soud pak měl za to, že pojmy použité v těchto listinách nevzbuzují pochybnosti o jejich obsahu, a tedy jen z jazykového vyjádření lze uzavřít, že vůlí účastníků bylo ukončit Smlouvu dohodou. Takový výklad uvedených listin však ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. neodpovídá. Má-li odvolací soud za to, že k dohodě o ukončení Smlouvy došlo dopisy ze dne 15. 10. 2000 a 5. 12. 2000, pak zjevně přehlíží, že dopis žalobce ze dne 15. 10. 2000 – podle pojmů zde užitých – sice obsahuje právní úkon směřující k ukončení Smlouvy, avšak jen v podobě odstoupení od Smlouvy (tedy jednostranný adresovaný právní úkon), nikoliv návrh dohody na ukončení Smlouvy. Akceptace tohoto jednostranného právního úkonu žalovanou v dopise ze dne 5. 12. 2000 nemá pro (ne)platnost odstoupení od Smlouvy žádný význam, a zároveň stěží může vyjadřovat či nahrazovat vůli žalobce ukončit Smlouvu nikoliv odstoupením [a tedy zrušením Smlouvy s účinky „od počátku“ (ex tunc) - §48 odst. 2 obč. zák.], ale dohodou podle §572 odst. 2 obč. zák. (tedy zrušením závazku, nikoliv Smlouvy). Chtěla-li žalovaná v dopise ze dne 5. 12. 2000 navrhnout ukončení Smlouvy dohodou, skončila by Smlouva tímto způsobem pouze v případě písemné akceptace takového návrhu žalobcem. Nic takového však nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno.
Přípustné je i dovolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť v otázce určení výše náhrady nákladů řízení (určení tarifní hodnoty úkonu) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud pro určení tarifní hodnoty úkonu důsledně nevycházel z §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 ve spojení s čl. II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění a jeho příslušenství v době započetí úkonu právní služby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014). Tarifní hodnota ve smyslu §8 odst. 1 AT, která je základem pro určení výše odměny za úkon právní služby, se tedy může v průběhu řízení měnit.
I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení přitom zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě s obsahem příslušného soudního spisu; úvaha soudu tak musí být dostatečně logicky vyložena (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1203/11, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 852/13).
Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu za několik úkonů právních služeb, tento postup však nijak neodůvodnil.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalobce i žalované správný a dovolací soud nehledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu