ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4465.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4465/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Jílové , se sídlem v Kamenném Přívozu 282, IČO: 00036935, zastoupeného Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova 242/9, proti žalované K. H. (dříve Š.) , zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšově 473, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015, č. j. 22 Co 434/2014-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Michala Vepřeka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova 242/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 22 Co 434/2014-158, potvrdil – v poměru mezi žalobcem a žalovanou – rozsudek ze dne 3. října 2007, č. j. 4 C 69/2005-48 (nyní č. l. 84 spisu), jímž Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit tam specifikovaný družstevní byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalované (dovolatelky), k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
Ve vztahu k otázce možného použití korektivu dobrých mravů dovolatelka v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat.
Jedinou účinně nastolenou otázku (otázku, zda dovolatelce zaniklo marným uplynutím lhůty stanovené v §231 odst. 5 obch. zák. /zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2007 – dále opět jen „obch. zák.“/ právo domáhat se u soudu prohlášení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů žalujícího družstva (dále jen „družstvo“) z 3. května 2004, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí představenstva družstva z 24. července 2003 o vyloučení z družstva) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 – později §231 odst. 4 a 5 obch. zák. Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněné pod č. 61/2001 časopisu Soudní judikatura, dále např. z 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, a z 20. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněné pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, a z 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 983/2006). Nejvyšší soud již ve výše citovaném rozsudku, sp. zn. 29 Cdo 2259/99 (dále rovněž v rozsudku z 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002), vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 4 a 5 obch. zák. (dříve §231 odst. 3 a 4 obch. zák.), nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu, může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 4 a 5 obch. zák. (dříve §231 odst. 3 a 4 obch. zák.), popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 5 obch. zák. (dříve §231 odst. 4 obch. zák.), lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Lze jen dodat, že uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i na rozhodování shromáždění delegátů, jež v rozsahu určeném stanovami družstva plní působnost členské schůze (§239 odst. 7 obch. zák.).
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že rozhoduje-li o vyloučení z družstva namísto členské schůze shromáždění delegátů, běží tříměsíční lhůta pro uplatnění práva na soudní přezkum platnosti rozhodnutí o vyloučení (až) ode dne, kdy se vylučovaný člen mohl dovědět o tom, že se shromáždění delegátů konalo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3562/2011, uveřejněné pod č. 9/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený právní názor však nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout (jak to nesprávně činí dovolatelka), že ustanovení §231 odst. 5 obch. zák. omezuje právo na soudní přezkum platnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva – vedle (subjektivní) tříměsíční lhůty – rovněž roční lhůtou, jejíž počátek není vázán na možnost vylučovaného člena dovědět se o tom, že se konalo shromáždění delegátů, které vyloučení potvrdilo, nýbrž se odvíjí od samotného konání dotčeného shromáždění. Svým charakterem tak jde o lhůtu objektivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 1131/2015). V soudní praxi přitom není žádných pochyb o tom, že vzájemný vztah obou uvedených (prekluzivních) lhůt je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo zanikne, i kdyby druhá lhůta ještě běžela či dokonce dosud nepočala běžet.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že rozhodlo-li shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva dne 3. května 2004, uplynula objektivní roční lhůta k uplatnění práva na soudní přezkum platnosti rozhodnutí o vyloučení dnem 3. května 2005. Jestliže tedy dovolatelka přes poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které se jí dostalo při jednání konaném dne 4. října 2005 (viz protokol o jednání na č. l. 62 až 65 spisu), v řízení ani netvrdila (natož prokázala), že by napadla rozhodnutí o vyloučení z družstva návrhem na vyslovení jeho neplatnosti podaným u soudu před uplynutím uvedené (roční) prekluzivní lhůty, je namístě vycházet z úvahy, že ke dni rozhodování soudu prvního stupně (tím spíše odvolacího soudu) již neměla (v důsledku prekluze práva) zachovánu možnost postupu podle §231 odst. 5 obch. zák., tedy – řečeno jinak – nemohla již rozhodnutí o svém vyloučení z družstva žádným způsobem zvrátit. Mimo rámec řečeného pak stojí rovněž za zmínku, že podle obsahu spisu se dovolatelka dověděla (mohla dovědět) o konání shromáždění delegátů, které potvrdilo její vyloučení z družstva, nejpozději na shora uvedeném jednání soudu prvního stupně (tj. dne 4. října 2005), jehož se účastnila prostřednictvím své advokátky a na němž byl proveden důkaz zápisem z dotčeného shromáždění, přičemž od doby konání daného soudního roku uplynulo do rozhodování soudu prvního stupně (tím spíše odvolacího soudu) daleko více času než tři měsíce.
Lze uzavřít, že odvolací soud se – oproti předpokladu dovolatelky – neodchýlil od shora citované judikatury, potvrdil-li jako věcně správný rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení předmětného (družstevního) bytu (až) poté, co dovolatelce marně uplynula lhůta pro uplatnění práva na soudní přezkum rozhodnutí o vyloučení z družstva stanovená v §231 odst. 5 obch. zák.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu