ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4820.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4820/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. D. , S., zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalované M. D. , S., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, o zrušení společného práva bydlení a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 234/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 394/2016-180, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 22 Co 394/2016-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 394/2016-180, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 22 Co 394/2016-192, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. října 2015, č. j. 2 C 234/2014-148, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 2 C 234/2014-148, výrokem I. žalované zrušil právo bydlení v „domě ve S., postaveném na stavební parcele č. 199 v k. ú. S.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a výrokem II. jí uložil povinnost předmětný dům vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 394/2016-180, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 22 Co 394/2016-192, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalované uložil povinnost předmětný dům vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, kterým může být i byt v jiné obci, a současně žalobci uložil povinnost přispívat žalované počínaje měsícem následujícím po zajištění náhradního bytu na cenu nového bydlení částkou 5.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do patnáctého dne v měsíci, nejdéle však do 31. prosince 2017. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů především dovodily, že byly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby jednomu z účastníků (rozvedených manželů) bylo zrušeno jeho dosavadní právo k předmětnému domu postupem podle §768 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /účinného od 1. ledna 2014/ – dále opět jen „o. z.“, resp. „zákon č. 89/2012 Sb.“). Při rozhodování, kterému z rozvedených manželů zruší jeho dosavadní právo k domu (neboť podle okolností případu lze na něm spravedlivě žádat, aby dům opustil), usoudily, že zákonná hlediska nebyla v dané věci využitelná (účastníci nemají nezletilé děti a dům je v jejich společném jmění manželů) a za rozhodující pak považovaly předpoklad (pravděpodobnost), že v souběžně probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů (vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 34/2013) bude dům přikázán (vzhledem k vlastnickému právu žalobce k pozemku pod domem a jeho finančním možnostem ve vztahu k případnému vyrovnání výše podílů) do výlučného vlastnictví žalobce. Proto žalované zrušily její dosavadní právo k domu. Poté se zabývaly otázkou náhrady za ztrátu tohoto práva. Zatímco soud prvního stupně považoval (z důvodů rozvedených v jeho rozsudku) za adekvátní způsob této náhrady vázanost vyklizovací povinnosti na zajištění náhradního bytu, odvolací soud přiznal žalované právo na zajištění náhradního bytu, kterým může být i byt v jiné obci, a současně uložil žalobci povinnost přispívat jí (po zajištění přisouzené bytové náhrady) na cenu nového bydlení částkou 5.000,- Kč měsíčně, nejdéle však do 31. prosince 2017, s odůvodněním, že jde o provizorní řešení do doby, kdy by již měly být vypořádány „veškeré právní vztahy účastníků“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila ji konstatováním, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V této souvislosti především zpochybnila správnost právního názoru, že po ní lze spravedlivě žádat, aby dům opustila, neboť se jeví „pravděpodobným“, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů bude přikázán do výlučného vlastnictví žalobce. Namítla, že uvedené hledisko nemůže být samo o sobě spravedlivým důvodem ke zrušení jejího práva k domu, a zdůraznila, že při rozhodování, kterému z rozvedených manželů zruší podle §768 o. z. jeho dosavadní právo, má soud přihlédnout zejména k tomu, kdo z bývalých manželů dům potřebuje k uspokojení svých bytových potřeb, kdo jej za tímto účelem také skutečně užívá, kdo a jakou měrou se o dům staral a který z rozvedených manželů má s ohledem na své osobní poměry (zdravotní, finanční apod.) reálnou možnost uspokojit svoji potřebu bydlení jiným způsobem. Podle jejího mínění by se soud měl dále zabývat také dopadem zrušení práva k domu na soukromý a rodinný život účastníků, na možnost jejich pracovního uplatnění apod. Dodala, že smyslem a účelem kritérií vyplývajících z ustanovení §768 o. z. je ochrana slabšího partnera a eventuálně i dítěte svěřeného do jeho péče (zde odkázala na důvodovou zprávu k citovanému ustanovení). Vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů se posouzením věci z naznačených hledisek nezabývaly, třebaže v předchozím řízení na ně poukazovala, a neposkytly jí zvýšenou ochranu ani přesto, že s ohledem na zjištěné okolnosti má postavení slabšího partnera právě ona. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, která v posléze nastíněné poloze nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Aby se mohl dovolací soud vyjádřit k otázce správnosti právního posouzení věci, bude především zapotřebí vyřešit hmotněprávní otázku, zda uplatněný nárok lze posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. (konkrétně podle §768 odst. 1 o. z.), jak to učinily soudy obou stupňů.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §768 odst. 1 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
Na tomto místě dovolací soud pouze podotýká, že dřívější právní úprava obsažená v ustanovení §705 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“, resp. „obč. zák.“), výslovně dopadala pouze na případy zrušení společného nájmu bytu rozvedených manželů. Naproti tomu současná úprava má širší dopad, neboť je použitelná nejen na stejná (nájemní) práva rozvedených manželů, nýbrž i na jiná společná práva, jež je opravňují k užívání domu či bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost.
Otázkou právní úpravy rozhodné pro zrušení práva společného nájmu bytu rozvedených manželů se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015. V něm dovodil, že právo na zrušení společného nájmu bytu vzniká až rozvedeným manželům (nejsou-li manželé rozvedeni, nemůže být zrušeno jejich právo společného nájmu bytu), tedy právní mocí rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno. Jde-li ovšem o právo vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (protože manželé byli pravomocně rozvedeni před 1. lednem 2014, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti), musí být uplatněný nárok na zrušení společného nájmu bytu posouzen podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta za středníkem o. z.). Nárok na zrušení práva společného nájmu bytu, vzniklý rozvodem manželství společných nájemců před 1. lednem 2014, musí být tedy posouzen i po uvedeném datu podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že vypořádání společného jmění manželů zaniklého (respektive zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014). Posuzuje-li se nárok na zrušení práva společného nájmu bytu, vzniklý rozvodem manželství společných nájemců před 1. lednem 2014, i po uvedeném datu podle dosavadních právních předpisů, pak, a to i s přihlédnutím k tomu, že i vypořádání společného jmění manželů zaniklého před 1. lednem 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb.), je na místě uzavřít, že podle stejných (dosavadních) právních předpisů se bude postupovat i v řízeních o žalobách na zrušení jiných práv, opravňujících manžely rozvedené před účinností zákona č. 89/2012 Sb. k užívání domu či bytu, v němž i po rozvodu manželství oba bydlí. Ostatně rovněž nárok podle §768 odst. 1 o. z. vzniká až rozvedeným manželům, tedy právní mocí rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno. Z toho vyplývá, že podle citovaného ustanovení bude soud v těchto případech postupovat jen tehdy, jestliže manželé byli pravomocně rozvedeni až v době od 1. ledna 2014. Navíc byli-li manželé pravomocně rozvedeni před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., nelze s touto okolností (zpětně) spojovat vznik nároku podle §768 odst. 1 o. z., neboť v opačném případě by bylo podle citovaného ustanovení posouzeno právo, které vzniklo před tím, než tam obsažená právní úprava vůbec nabyla účinnosti. Šlo by tudíž o pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu), která není v českém právním řádu přípustná (srov. např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, a ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněné pod č. 107/1996 Sb. a 63/1997 Sb.).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že bylo-li manželství účastníků pravomocně rozvedeno dne 24. listopadu 2012 (rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. června 2012, č. j. 6 C 115/2011-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2012, č. j. 22 Co 2355/2012-258), tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., nelze uplatněný nárok na zrušení dovolatelčina práva k domu posuzovat podle §768 odst. 1 o. z., jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů; otázku bydlení účastníků po rozvodu jejich manželství je naopak zapotřebí řešit podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., a to posléze naznačeným způsobem.
V posuzovaném případě je předmětem daného sporu dům, jenž se nachází ve zrušeném, leč dosud nevypořádaném, společném jmění účastníků (rozvedených manželů). Odtud se podává, že oběma (bývalým) manželům svědčí vlastnické právo k celé věci (zde domu), a to tak, že práva jednoho manžela jsou omezena stejnými právy druhého (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu lze jen dodat, že v případě, kdy vlastníky jedné věci je více osob, musí jít vždy o spoluvlastnictví, a to i tehdy, náleží-li věc do společného jmění manželů. Nelze-li přitom hovořit o existenci podílu každého z nich na takové věci, jde o bezpodílové spoluvlastnictví (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2014, uveřejněného pod č. 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V návaznosti na právě řečené je zapotřebí připomenout, že na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již zmíněno, že rozhodná právní úprava výslovně pamatovala pouze na případy zrušení společného nájmu bytu (§705 obč. zák.). Již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 1991, však soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 18. prosince 1965, sp. zn. 4 Cz 150/65, uveřejněné pod č. 19/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 19/1966“) dovodila, že „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví k rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že navrhovatelka se stala jeho výlučnou vlastnicí, přichází v úvahu postup podle §132 obč. zák. (od 1. ledna 1992 šlo o postup podle §126 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v bytě bydlet zaniklo po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Současně vycházela z názoru, že „žaloby o vyklizení bytu přicházejí v úvahu i v případě, že jde o byt v rodinném domku, který tvoří výlučné vlastnictví jednoho z manželů a v němž po rozvodu zůstal bydlet i druhý manžel. To platí bez rozdílu jak v případě, že jde o dům, který patřil od začátku jen jednomu z manželů, tak také v případě bytu v rodinném domku, který byl původně v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a při vypořádání připadl jednomu z manželů“. Zbývá dodat, že za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. nebylo v soudní praxi pochyb ani o tom, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj. ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák., konkrétně §712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt. I v těchto případech však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1856/99, a z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 121/2000).
Pro úplnost lze jen dodat, že v posuzovaném případě oba soudy zrušily k předmětnému domu dovolatelce „právo bydlení“ (což právní teorie i soudní praxe obvykle používá k označení odvozeného právního důvodu bydlení, o čemž svědčí i současná právní úprava obsažená od 1. ledna 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb. – viz např. ustanovení §744, §767, §768 odst. 2, §769 či §770 o. z.) a v návaznosti na to jí uložily povinnost předmětný dům vyklidit. To za situace, kdy dovolatelku k užívání domu opravňuje (neodvozené) vlastnické právo, mající podobu bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů), jež jí – jak vyplývá z rozhodnutí obou soudů – zůstalo zachováno i po zrušení „práva bydlení“. Jestliže však bezpodílové spoluvlastnictví domu účastníků (tvořící součást jejich společného jmění manželů) dosud nezaniklo (má zaniknout až „v budoucnu“ vypořádáním jejich společného jmění v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 34/2013), je dovolatelka i nadále oprávněna dům užívat z titulu vlastnického práva, přičemž předpoklad, že toto v dohledné době zanikne, k uložení vyklizovací povinnosti nestačí. To předpokládá, že vyklizovaná nemovitost je užívána neoprávněně (§126 odst. 1 obč. zák., §1040 odst. 1 o. z.), což je „stav“, jenž v poměrech souzené věci může nastat – jak plyne z již citovaného R 19/1966 – nejdříve po vypořádání (zaniklého) společného jmění účastníků (rozvedených manželů), zahrnujícího bezpodílové spoluvlastnictví předmětného domu. Soudy nižších stupňů pak nevycházely – v důsledku mylného názoru na použití rozhodné hmotněprávní úpravy – z naznačených hledisek vyplývajících z citované judikatury ani při řešení otázky bytové náhrady pro vyklizovaného rozvedeného manžela, přičemž odvolací soud zde bez jakékoli opory v rozhodné právní úpravě uložil žalobci rovněž povinnost hradit dovolatelce za ztrátu „práva bydlení“ peněžitou kompenzaci.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu