ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4960.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4960/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně TOP EXPO CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jana Masaryka 281/28, IČO: 28473311, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované Office Building Vinohradská, a. s. , se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, IČO: 63997398, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 144/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2016, č. j. 29 Co 380/2015-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 500.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu smluvní pokuty, jíž si sjednaly účastnice v čl. 15.2 nájemní smlouvy ze dne 30. března 2010 (dále jen „Nájemní smlouva“) pro případ, že kterákoli z nich od Nájemní smlouvy „odstoupí po jejím podpisu vlastní vinou a nájem proto nebude 17. května 2010 zahájen sepsáním předávacího protokolu“ .
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. února 2016, č. j. 29 Co 380/2015-83, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 5. srpna 2015, č. j. 23 C 144/2014-59, tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázka, zda lze platně sjednat smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
Předně je zapotřebí připomenout, že smluvní pokuta je jedním z právních instrumentů určených k zajištění pohledávek, jež byly v rozhodné době ( v době, kdy žalovaná odstoupila od Nájemní smlouvy) upraveny v ustanoveních §544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), která se v dané věci použijí s přihlédnutím k ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží; porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže (srov. rozsudky z 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný na str. 204 sešitu č. 4/1999 časopisu Právní rozhledy, z 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, uveřejněný pod č. C 2831 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 822/2009, či z 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 3251/2014, a dále např. usnesení z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 22. listopadu 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/11). V poměrech souzené věci – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – navíc nelze ani ztratit ze zřetele, že v rozsudku z 30. ledna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013 (nejnověji v rozsudku z 25. ledna 2017, sp. zn. 28 Cdo 988/2016), Nejvyšší soud zaujal rovněž právní názor, že má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě také jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zbývá dodat, že v projednávané věci byl nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1907/2011 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 1975/13). Je tomu tak proto, že i kdyby nebyl naplněn důvod, který uvedla žalovaná při odstoupení od Nájemní smlouvy, nelze považovat odstoupení za neoprávněné, mohla-li jej učinit (na rozdíl od případu řešeného v odkazovaném rozhodnutí) kterákoli smluvní strana i bez udání důvodu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu