ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5129.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5129/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem sídlem Praha 2, Na slupi 134/15, proti žalovaným 1/ I. D. , 2/ E. K. , zastoupené žalovanou 1/ jako obecnou zmocněnkyní, 3/ I. M. , 4/ T. M. , 5/ S. M. , žalovaným 3/ až 5/ zastoupeným JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 1391/4, a 6/ A. P. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 292/15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 344/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 19 Co 271/2016-106, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 19 Co 271/2016-106, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2016, č. j. 6 C 344/2015-96, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je s ideálním podílem o velikosti 2/3 „vlastníkem“ (správně spoluvlastníkem) „pozemků parc. č. 1500/1 o výměře 257 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1500/2 o výměře 254 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1500/3 o výměře 106 m 2 , ostatní plocha, zeleň, parc. č. 1500/4 o výměře 41 m 2 , ostatní plocha, zeleň, parc. č. 1500/5 o výměře 27 m 2 , ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. č. 1500/6 o výměře 5 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1501/2 o výměře 169 m 2 , ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. č. 1501/3 o výměře 49 m 2 , ostatní plocha, zeleň, parc. č. 1501/4 o výměře 25 m 2 , ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. č. 1501/5 o výměře 90 m 2 , ostatní plocha, manipulační plocha, parc. č. 1501/6 o výměře 75 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1501/7 o výměře 62 m 2 , ostatní plocha, zeleň, a parc. č. 1501/8 o výměře 111 m 2 , ostatní plocha, zeleň, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 436 pro k. ú. V., obec P.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ a „požadované určení“). V žalobě – v rámci vylíčení rozhodujících skutečností – mimo jiné uvedl, že ačkoli se z tam rozvedených důvodů (primárně podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí /dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“/, eventuálně podle §5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před změnou provedenou zákonem č. 320/2002 Sb.) stal spoluvlastníkem předmětných pozemků s ideálním podílem o velikosti 2/3, v katastru nemovitostí jsou (v rozporu se skutečným právním stavem) doposud jako spoluvlastníci pozemků zapsáni F. J. s ideálním podílem o velikosti 1/3, tj. zemřelý právní předchůdce žalovaných 1/ až 5/ a M. W. rovněž s ideálním podílem o velikosti 1/3, tj. zemřelá právní předchůdkyně žalovaného 6/.
Podáním ze dne 14. dubna 2016 (viz č. l. 65 spisu) žalobce navrhl, aby na základě uznání uplatněného nároku ze strany žalovaných 1/ až 5/ (viz č. l. 51, 69 a 70 spisu) soud rozsudkem pro uznání určil, že je spoluvlastníkem předmětných pozemků s ideálním podílem o velikosti 1/3 (dále jen „Návrh“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. června 2016, č. j. 6 C 344/2015-96, Návrh zamítl.
Konstatoval, že byť žalovaní 1/ až 5/ výslovně uznali uplatněný nárok, není vydání (částečného) rozsudku pro uznání přípustné podle §153a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován (tuto legitimaci ztratil k 1. dubnu 2013 v důsledku prekluze podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb.) a ke dni podání žaloby byl vlastníkem předmětných pozemků již znovu stát.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. srpna 2016, č. j. 19 Co 271/2016-106, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud především připomněl, že v daném sporu existují pochybnosti ohledně věcné legitimace účastníků řízení, přičemž v tomto směru odkázal na závěr soudu prvního stupně o nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace. Poté zdůraznil, že uznání nároku je způsobilým podkladem pro vydání rozsudku pro uznání pouze ve věcech, v nichž lze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V návaznosti na to podotkl, že nelze-li schválit smír, který je v rozporu s právními předpisy, je ve sporech o vlastnické právo k nemovitostem důležité také zjištění potřebných podkladů z hlediska evidence nemovitostí, a to právě i tehdy, končí-li řízení soudním smírem (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné /ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/ „jako R 49/1969“ ). Podle jeho názoru je tudíž pro účely vydání rozsudku pro uznání nezbytné spolehlivě stanovit, zda jsou účastníci oprávněni s předmětnými pozemky disponovat; jinak hrozí, že vlastnické právo bude určeno nesprávně, přičemž tato situace by byla jen obtížně napravitelná. Uzavřel, že jsou-li tedy v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci pozemků osoby odlišné od účastníků řízení (zde F. J.), pak povaha věci a okolnosti případu neumožňují, aby o požadovaném určení bylo rozhodnuto toliko na základě procesního úkonu uznání nároku ze strany žalovaných 1/ až 5/ (§153a odst. 2 o. s. ř.). Proto zamítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání“ , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti zdůraznil, že soudní praxe (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, z 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013 /ve spojení s usnesením Ústavního soudu z 10. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1780/13/, a z 30. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1047/2015) je ustálena v názoru, že povaha věci umožňuje uzavřít rovněž smír deklarující věcně právní vztah k nemovitosti. Přitom současně dovodila, že zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází, a že pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí je významný především požadavek, aby smír byl učiněn určitě a srozumitelně; proto je nezbytné, aby obsah uzavřeného smíru pojatý do výroku rozhodnutí soudu byl učiněn v souladu s údaji v katastru. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud postupoval v rozporu s citovanou judikaturou, jestliže nevyhověl Návrhu mimo jiné s poukazem na to, že „existují pochybnosti o věcné legitimaci účastníků“ . Za tohoto stavu totiž evidentně nedostál povinnosti posoudit, zda smír odpovídající uznání uplatněného nároku (skutečně) odporuje kogentním předpisům, popř. tyto předpisy obchází. Dodal, že zamítnutí Návrhu neodůvodňuje ani okolnost, že v katastru nemovitostí je jako spoluvlastník předmětných pozemků do současné doby zapsán rovněž zemřelý F. J. Žalovaní 1/ až 5/ jsou totiž jeho právními nástupci (a z tohoto titulu též pasivně věcně legitimovanými v daném sporu), což ostatně tvrdil již v žalobě a také doložil v průběhu řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda povaha věci a okolnosti případu brání tomu, aby v důsledku uznání nároku ze strany žalovaných 1/ až 5/ bylo o požadovaném určení rozhodnuto rozsudkem pro uznání /§153a odst. 1 a 2 o. s. ř./), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, a z 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněná pod č. 93/2001 a č. 100/2002 časopisu Soudní judikatura) je dlouhodobě ustálena v názoru, že uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž právní posouzení věci omezuje v zásadě jen na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§153a odst. 2 ve spojení s ustanovením §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zkoumání věcné legitimace účastníků nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3284/2006, a ze 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, uveřejněná pod C 5501 a C 5980 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dlouhodobě ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že povaha věci připouští uzavření smíru i ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitostem – nyní k nemovitým věcem (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 31. října 1968, sp. zn. 4 Cz 105/68, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněná pod č. 49/1969 a 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 23/2007“/).
K právním názorům, které odvolací soud přijal s poukazem na ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud uvádí následující. Původní (jednoroční) lhůta upravená v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z jejíhož nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Lhůta upravená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb., je lhůtou propadnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/20000, z 26. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3376/2014, a z 8. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2158/2016 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 28. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 1130/2016, a z 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 418/17/). Nelze však ztratit ze zřetele, že uvedená lhůta se vztahuje k přechodu vlastnického práva na obec jen podle §1, 2, 2a nebo §2b zákona č. 172/1991 Sb. a nikoli podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. či podle §5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před změnou provedenou zákonem č. 320/2002 Sb.
V posuzovaném případě je předmětem řízení určení spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům. Pozemky dovolatel v žalobě označil způsobem umožňujícím vložit na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí právo do katastru nemovitostí (viz §11 odst. 1 písm. a/ a §15 odst. 1 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí – dále jen „katastrální zákon“), tj. údaji předepsanými v §8 písm. a/ katastrálního zákona. Doložil i potřebné podklady o těchto údajích (předložením příslušného výpisu z katastru nemovitostí, jejž připojil k žalobě), které osvědčují, že předmětné pozemky byly specifikovány v souladu se zápisem v katastru nemovitostí.
Z toho vyplývá, že předmětem řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou jejich nositelé podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení. Povaha věci tudíž připouští, aby v tomto řízení (ve sporu o určení spoluvlastnického práva k nemovitým věcem – zde pozemkům) uzavřeli účastníci smír. Současně byl v řízení shromážděn dostatečný podklad pro závěr, že smír o nároku, jenž byl vymezen žalobními tvrzeními, by nebyl v rozporu s právními předpisy kogentní povahy ani by je neobcházel. Okolnost, že z dotčeného výpisu z katastru nemovitostí rovněž vyplývalo, že žádný z žalovaných 1/ až 5/ není podle katastrálního zápisu nositelem sporného spoluvlastnického práva, o němž má být rozhodnuto rozsudkem pro uznání (tj. spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 pozemků, jehož nositelem má být podle údajů katastru F. J.), je v tomto směru nerozhodná. Obecně vzato totiž nelze vyloučit, že stav zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným právním stavem (tomu ostatně v tomto konkrétním případě odpovídá i vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, k němuž se připíná procesní úkon uznání nároku a podle něhož F. J. již zemřel, přičemž žalovaní 1/ až 5/ jsou jako „dědici dědiců“ jeho právními nástupci, a proto dovolatel podal žalobu právě proti nim). Navíc pokud by mělo být podmínkou pro uzavření soudního smíru předchozí spolehlivé (objektivní) a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů (jak se zřejmě domnívaly soudy nižších stupňů), byl by tím popřen vlastní smysl soudního smíru (jenž má zpravidla podobu dohody o narovnání) a v konečném důsledku i smysl projednací zásady a dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Za tohoto stavu nelze pokládat za správný právní názor, že povaha věci a okolnosti případu neumožňovaly, aby v poměru mezi dovolatelem a žalovanými 1/ až 5/ bylo na základě uznání nároku rozhodnuto o určení, že dovolatel je spoluvlastníkem předmětných pozemků s ideálním podílem o velikosti 1/3.
K obavám vztahujícím se k obtížně napravitelné situaci, která by mohla vzniknout v případě nesprávného určení (spolu)vlastnického práva k předmětným pozemkům, lze dodat následující. Dovolací soud uvedené obavy nesdílí, a to už vzhledem ke skutečnostem, které se v dané věci podávají z obsahu spisu, a dále také proto, že výrok případného vyhovujícího rozhodnutí by v tomto případě byl závazný ve smyslu §159a odst. 1 o. s. ř. jen pro účastníky řízení a v rozsahu této závaznosti též pro všechny orgány - §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu