ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5388.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5388/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s. , se sídlem v Praze 4, Závišova 66/13, IČO 61860042, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, proti žalovanému V. L. , zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, pro 256.211 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 128/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2016, č. j. 44 Co 419/2013-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Vojtěcha, advokáta se sídlem ve Včelné, Družstevní 398.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 44 C 128/2006-105, výrokem I. zastavil řízení ohledně částky 49.993 Kč s příslušným úrokem z prodlení, výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 206.218 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Soud měl za to, že ručitelské prohlášení obsažené ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 3. 2004, z něhož odvozovala věcnou legitimaci žalovaného žalobkyně, je neplatné pro svou neurčitost.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 44 Co 419/2013-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 206.218 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), potvrdil ohledně úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení, pokud bylo požadováno více, než bylo přiznáno ve výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud vyložil obsah ručitelského prohlášení s odkazem na ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tak, že žalovaný je jediným ručitelem společnosti JEVELI, s. r. o., který se zavázal „ručit za veškeré závazky nájemce“, a proto považoval ručitelské prohlášení za platné. Na základě toho dovodil povinnost žalovaného uhradit žalovanou částku ve smyslu §303 a §306 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“). Zjistil, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není v něm vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Ačkoliv dovolatel odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nezpochybňuje v zásadních otázkách právní posouzení věci, ale podstatou jeho dovolání jsou jednak námitky, jimiž napadá výklad vůle účastníků při uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor provedený odvolacím soudem, a dále námitky, týkající se hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod.
Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Poukazuje-li tedy dovolatel na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Obdobně to platí, jestliže brojí proti způsobu hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá – viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2891/2015).
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti výroku I. a III. napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatel nikterak nebrojil, nýbrž ho napadl ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Za této situace, kdy v dovolání není vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu