ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5577.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5577/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ nezl. M. V. K. , O., zastoupeného zákonnými zástupci Ing. P. K., O., a Mgr. Y. R., O., a b/ P. K. , O., právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti žalovaným 1/ J. P. , Ř., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, a 2/ J. P. , Ř., zastoupenému Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, o zaplacení částky 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 73/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 99.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měli na jejich úkor získat tím, že v období od 1. ledna 2009 do 29. září 2009 (dále jen „rozhodné období“) užívali bez právního důvodu (po zániku nájemního práva i navazujícího práva bydlení) tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 20.856,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), v poměru mezi žalobci a žalovanou ohledně částky 78.144,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a žalobu zamítl také vůči žalovanému (výrok III.). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 94.058,14 Kč (výrok IV.), žalované částku 54.906,- Kč (výrok V.) a státu částku 8.918,30 Kč (výrok VI.), a žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 2.370,70 Kč (výrok VII.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. června 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně žalované změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 14.184,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.); ve zbytku tohoto (zamítavého) výroku a v zamítavém výroku III. ohledně žalovaného a v nákladovém výroku IV. ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ho potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 28.400,- Kč (výrok III.) a státu částku 7.338,- Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 3.951,- Kč (výrok V.), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (výrok VI.), a uložil žalobcům povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 3.532,- Kč (výrok VII.) a žalovanému částku 11.035,- Kč (výrok VIII.).
Proti výrokům II., III., IV., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen „o. z.“), a to především ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „obč. zák.“).
Výrok II. v části, jíž odvolací soud ohledně žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve „zbylé části“ zamítavého výroku II., závisí mimo jiné na vyřešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, jejž žalovaní získali užíváním předmětného bytu v rozhodném období bez právního důvodu. K dovolacím námitkám vztahujícím se k uvedené otázce lze uvést následující.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a z 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, uveřejněné pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujal názor, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněném pod C 2705 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud konstatoval, že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu po zániku práva na bydlení založeného rozhodnutím soudu do doby zajištění odpovídající bytové náhrady a trvajícího do uplynutí lhůty k vyklizení bytu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné).
S přihlédnutím k uvedeným judikatorním závěrům se předně nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, jaký stav bytu byl v daném případě rozhodný pro potřeby finančního vyjádření náhrady za bezdůvodné obohacení získané žalovanými. Uvedenou námitku pokládá dovolací soud za ryze účelovou a využívající poněkud zavádějící formulace, kterou odvolací soud použil, pokud v této souvislosti konstatoval, že dovolatelé ani netvrdili, že „by byl byt nějakým způsobem žalovanými zdevastován“ . Zmíněné konstatování totiž nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že odvolací soud jím reagoval na odkaz dovolatelů na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, v tom smyslu, že při stanovení rozsahu získaného bezdůvodného obohacení nezohlednil v jejich neprospěch případné znehodnocení bytu způsobené žalovanými zanedbáním jeho běžné údržby v době předcházející rozhodnému období. Naopak v tomto směru důsledně vycházel z právních názorů vyslovených v citovaném rozsudku, vzal-li za základ pro finanční vyjádření náhrady za získané bezdůvodné obohacení obvyklé nájemné z bytu v částce 8.760,- Kč měsíčně, jež stanovil soudem ustanovený znalec (Ing. Josef Fojtík) na základě sdělení samotných dovolatelů (resp. jejich otce Ing. P. K.), že v roce 2009 (tj. v rozhodném období) byl předmětný byt schopen užívání (viz znalecký posudek na č. l. 645 až 659 spisu). Na tom nic nemění ani navazující závěr, že majetková hodnota, jíž se v rozhodném období dostalo žalovaným užíváním předmětného bytu bez právního důvodu, odpovídá pouze polovině (50 %) uvedené částky měsíčně. Zmíněný závěr totiž odvolací soud neučinil z důvodu zanedbaného stavu bytu, jejž měli zapříčinit žalovaní v době, kdy měli byt v nájmu (příp. v době, kdy jim svědčilo právo bydlení ve smyslu §712a obč. zák.), nýbrž z důvodu, že dovolatelé po celé rozhodné období svévolně nezajišťovali do bytu dodávku vody. Právní názor, že posléze uvedená závada (nezajišťování dodávky vody), pro niž nebylo možné byt plnohodnotně užívat, snižuje rozsah bezdůvodného obohacení získaného žalovanými, lze pokládat za souladný se shora uvedenou judikaturou. Úvaha odvolacího soudu, že nájemné, které by byl za tohoto stavu povinen z bytu platit nájemce (jestliže by u pronajímatele řádně a včas uplatnil právo na slevu z nájemného podle §698 obč. zák.), by bylo nižší – vzhledem k povaze a významu odepřeného plnění (služby) – až o polovinu (o 50 %), pak není zjevně nepřiměřená. Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, z 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněné pod C 2268 a C 2702 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 29. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006) zaujal rovněž názor, že z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno.
Část výroku II. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III., spočívá rovněž na dovoláním zpochybněném právním názoru, že žalovaným vznesená námitka promlčení uplatněného nároku nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí a sdílí je i v poměrech souzené věci. V rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, z 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a z 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009) zaujal Nejvyšší soud rovněž názor, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku.
Z pohledu citované judikatury se nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu napadený závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je tomu tak proto, že na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy usuzovali dovolatelé výhradně z okolností vztahujících se ke vzniku uplatněného nároku; přehlédli však, že tyto okolnosti nevypovídají nic o tom, že nezavinili marné uplynutí promlčecí doby a že zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by vůči nim byl nepřiměřeně tvrdým postihem.
Domáhali-li se dovolatelé též použití zásad vyjádřených v části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., lze uvést, že možnou aplikací §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. Jinými slovy řečeno, citovaná ustanovení není přípustné aplikovat způsobem, v jehož důsledku by v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 nebyla náležitě respektována dosavadní právní úprava (tedy zejména že by nebyla používána vůbec nebo by byla vykládána jinak než doposud, tj. v rozporu s ustálenou judikaturou).
K dovolacím námitkám uplatněným ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku je předně zapotřebí zdůraznit, že jde-li o rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování advokátem po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „Vyhláška“), byla soudní praxe usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněným pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že po zrušení Vyhlášky Ústavním soudem (Vyhláška byla zrušena s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přiznal-li žalovanému v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (část výroku II., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., a výrok VIII. napadeného rozsudku) odměnu za zastupování advokátem určenou podle advokátního tarifu. K odkazu dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, lze poznamenat, že závěry tam vyslovené, k nimž se opakovaně přihlásil také Nejvyšší soud (srov. např. usnesení z 24. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016), se vztahují pouze na řízení zahájená před 7. květnem 2013 (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 26. ledna 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pro žalovaného se tudíž nemohly prosadit už proto, že vůči němu bylo řízení zahájeno (nastaly účinky zahájení řízení) až dne 11. července 2013, kdy došel soudu návrh dovolatelů na přistoupení tohoto účastníka do řízení (viz podání na č. l. 123 až 128 spisu), tj. až po zrušení Vyhlášky Ústavním soudem.
Zbývá dodat, že směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům III., IV., a VII. napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč (šlo o 31.932,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení vynaložených žalovanou před soudy obou stupňů a o 7.338,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení státu), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále viz mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné pod č. 55/2000 časopisu Soudní judikatura).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu