ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5872.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5872/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, IČO 00034398, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalovanému R. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Jíchou, advokátem se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 565, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 193/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 72 Co 72/2016-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleny Šťastné, advokátky se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 C 193/2015-19, rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit byt tam specifikovaný a vyklizený jej předat žalobci ve lhůtě 15 dnů od zajištění přístřeší a o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 72 Co 72/2016-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť jeho nájem zanikl ve smyslu §714 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty, stanovené v §231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva. S odkazem na ustálenou judikaturu shledal, že jak výstraha, tak rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva byly žalovanému řádně doručeny (dostaly se do jeho dispozice). Podanou žalobu na vyklizení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, přičemž poukázal zejména na to, že v rozporu s dobrými mravy jednal žalovaný, který dlouhodobě neplnil své povinnosti nájemce, což vedlo k jeho vyloučení z bytového družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňoval-li dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru uplatnil nepřípustný dovolací důvod.
Co se týče otázky doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o vyloučení z družstva nastolené v dovolání, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných úkonů předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011).
V souladu s ustálenou judikaturou aplikoval odvolací soud i ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jestliže přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalobce, a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 668/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a §odst. 2 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu