ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5962.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5962/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce RNDr. J. J. , zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na višňovce 1/1044, proti žalované městské části Praha 11 , se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, IČO 00231126, o stanovení povinnosti předložit nabídku na odkup bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 111/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, č. j. 62 Co 211/2016-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 Co 211/2016-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2016, č. j. 11 C 111/2013-56, kterým soud prvního stupně zamítl návrh, aby žalované byla stanovena povinnost předložit žalobci nabídku na odkoupení bytu č. 101, v domě, P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), v souladu se zásadami privatizace obecních bytů, převedených po roce 1990 bezúplatně na obec, nyní v majetku hlavního města Prahy, svěřeného městské části Praha 11, schválených zastupitelstvem Městské části Praha 11 č. 15/9/Z/2011, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2957/2004, dovodil, že v případě usnesení zastupitelstva Městské části Praha 11 ze dne 20. 7. 2011, č. 15/9/Z/2011 se nepochybně jednalo o pouhý záměr, jehož zveřejněním nečinila žalovaná jednostranný právní úkon (nabídku prodeje konkrétnímu nájemci ve smyslu §43a zákona č. 40/1964, Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“), a není tedy povinna budovu či byty v ní uvedené převést na oprávněné osoby. Dále dodal, že předkupní právo žalobce dle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nebylo porušeno, neboť žalovaná byt na nikoho nepřevedla.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda schválením záměru obce privatizovat obecní byty vznikla povinnost učinit závaznou nabídku k jejich prodeji. Dovolací soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k charakteru institutu záměru podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle §36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010). Záměr obce prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu předchozího občanského zákoníku) ani právním úkonem. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, nebo ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013, i odvolacím soudem zmíněné usnesení ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2957/2004) rovněž vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu se zejména podává, že usnesení zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Závěr odvolacího soudu, že žalované na základě usnesení zastupitelstva městské části Praha 11 ze dne 20. 7. 2011, č. 15/9/Z/2011, žádná povinnost předložit nabídku k odkupu bytu nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek „v plném rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu