ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4372.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 4372/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 195/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 18 Co 155/2012-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 10 C 195/2010-59, ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2012, č. j. 10 C 195/2010-84, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu bytové jednotky ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku, jejímž předmětem je bytová jednotka v budově stojící na pozemku parc. č. 569, a spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a pozemku parc. č. 569 o velikosti 882/19329, vše v k. ú. B., obec P., a to za kupní cenu 519.260,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že usnesením zastupitelstva městské části Praha 7 č. 0084/01-Z ze dne 24. 9. 2001 byl schválen záměr prodeje určených domů, mimo jiné i domu na adrese Korunovační 2/310, a pozemků tvořících s nimi jeden celek oprávněným nájemcům formou prodeje jednotlivých bytových jednotek. Žalobkyni byla na základě její žádosti ze dne 20. 11. 2007 zaslána nabídka převodu shora označené bytové jednotky do osobního vlastnictví datovaná 24. 7. 2007 a podepsaná starostou žalované, jejíž přílohou byl formulář pro závazné vyjádření nájemce bytové jednotky a dvě varianty návrhu smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky (nedatované a žalovanou nepodepsané). Žalobkyně nabídku akceptovala a řádně vyplněné a podepsané závazné vyjádření spolu se zvolenou variantou návrhu smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky doručila dne 5. 12. 2007 žalované, která s ní však následně smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky neuzavřela s odůvodněním, že žalobkyně ke dni 31. 12. 2007 (stanoveného Pravidly postupu při prodeji bytových domů a bytových jednotek ve vlastnictví hl. města Prahy, svěřených městské části Praha 7) nedoložila, že je nájemcem předmětného bytu. Skutečnost, že žalobkyně je nájemcem předmětné bytové jednotky, byla určena až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 3. 2010, č. j. 5 C 464/2009-37, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2010. Soud prvního stupně pak s odkazem na ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), a ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), shledal nabídku učiněnou žalovanou neplatnou s odůvodněním, že „o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce konkrétně ve vztahu k žalobkyni nebylo zastupitelstvem městské části rozhodnuto.“ Dodal, že „z žádného z citovaných zákonů nevyplývá povinnost vlastníka domu převést byt do vlastnictví nájemce“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 Co 155/2012-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že z ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyplývá pouze nárok dosavadního nájemce na to, aby mu vlastník bytu (příp. vlastník budovy) v případě rozhodnutí převést vlastnictví k bytu tento převod přednostně nabídl, nezakládá však žalovatelný nárok na uložení povinnosti na uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná sice učinila žalobkyni nabídku k převodu bytové jednotky obsahující náležitosti smlouvy kupní i smlouvy o převodu bytové jednotky ve smyslu §6 zákona o vlastnictví bytů, ale neprojevila již zákonem předpokládaným způsobem [§89 odst. 2 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o hlavním městě Praze“] svou vůli uzavřít konkrétně se žalobkyní smlouvu o převodu bytové jednotky, kterou by bylo možné posoudit jako platnou ofertu ve smyslu §43a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť „o adresování nabídky jmenovitě ve vztahu k žalobkyni nebylo rozhodnuto zastupitelstvem žalované a chybí tak materiálně-právní podmínka pro vyjádření projevu vůle obce“. Dopis starosty žalované ze dne 24. 7. 2007 nebyl platnou nabídkou ve smyslu §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, jeho účelem bylo zjištění zájmu nájemce o převod bytové jednotky, po němž „měl teprve následovat kontraktační proces završený podle §89 odst. 2 písm. d) zákona o hlavním městě Praze schválením smlouvy o převodu vlastnictví k jednotce konkrétnímu nabyvateli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítala, že odvolací soud pochybil, jestliže nabídku učiněnou dopisem ze dne 24. 7. 2007 ve spojení s návrhem smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, které obsahovaly náležitosti nabídky podle §22 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů i obligatorní náležitosti podle §6 odst. 1 tohoto zákona, nepovažoval za platný návrh na uzavření kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky včetně příslušného podílu na společných částech domu a pozemku ve smyslu §43a obč. zák., který žalobkyně přijala. Podle názoru žalobkyně byla splněna i podmínka schválení prodeje zastupitelstvem žalované, které vyslovilo souhlas se záměrem prodeje bytových jednotek oprávněným nájemcům mimo jiné i v domě č. 2/310 v Korunovační ulici v usnesení č. 0084/01-Z ze dne 24. 9. 2001. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném závěru, že z ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nevzniká žalovatelný nárok na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o převodu bytové jednotky, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu [nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že byla nesprávně právně posouzena otázka platnosti nabídky převodu bytové jednotky, tedy jinak řečeno, zpochybnila závěr odvolacího soudu, že nabídka, která jí byla žalovanou zaslána, není platným návrhem smlouvy ve smyslu §43a obč. zák, neboť jí nepředcházelo schválení zastupitelstvem obce ve vztahu k žalobkyni.
Protože předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané do 31. 12. 2013, tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým byl mimo jiné zrušen zákon č. 72/1994 Sb. i zákon č. 40/1964 Sb., je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava platná v době vydání napadeného rozhodnutí.
Podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě vlastník budovy povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě.
Podle §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů po dobu jednoho roku od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 má nájemce při převodu bytu právo na jeho přednostní nabytí za podmínek stanovených v §606 občanského zákoníku. Nabídka k převodu bytu nájemci musí být písemná a musí obsahovat všechny podmínky převodu. Smlouvu o převodu bytu je nájemce za výše uvedených podmínek povinen uzavřít do tří měsíců ode dne doručení nabídky, jinak jeho právo na přednostní nabytí bytu zaniká. Ustanovení §603 odst. 3 občanského zákoníku platí obdobně.
Podle §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1129/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 27) nabídka převodu bytu nájemci podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů představuje návrh na uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky ve smyslu §43a odst. 1 zákona obč. zák., jenž musí splňovat obecné náležitosti nabídky vyplývající z ustanovení §22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, tak zvláštní náležitosti smlouvy o převodu jednotky, jež vypočítává ustanovení §6 odst. 1 tohoto zákona (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1562/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3992/2010). Přijetím nabídky obsahující všechny požadované náležitosti nájemcem v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců je smlouva o převodu bytové jednotky uzavřena.
Jde-li o převod bytové jednotky ve vlastnictví obce, je třeba k platnosti nabídky převodu bytu dodržet i postup stanovený pro jednání obce zákonem o obcích, resp. zákonem o hlavním městě Praze. Protože nabídka se týká převodu bytové jednotky, která je pro tyto účely považována za věc nemovitou (§3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) a protože zákon o obcích vyhradil v rámci samostatné působnosti obce v §85 odst. 1 písm. a) rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních předpisů, dále převodů bytů a nebytových prostor z majetku obce do pravomoci zastupitelstva obce [obdobně i zákon o hlavním městě Praze v §89 odst. 2 písm. d)], je nezbytné, aby rozhodnutí o tom, kterým nájemcům budou byty nabídnuty, provedlo zastupitelstvo obce. Vzhledem k tomu, že nabídka podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je úkonem adresovaným, je třeba tak učinit ve vztahu ke konkrétnímu nájemci.
Soudní praxe v souvislosti s převodem nemovitostí obcí vyložila, že samotné rozhodnutí zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení zastupitelstva obce o majetkoprávním úkonu nabytí a převodu nemovitých věcí představuje materiálně-právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřený) teprve v okamžiku podpisu smlouvy starostou, který obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009). Od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani při posuzování platnosti nabídky na převod bytové jednotky, neboť i zde se jedná o převod nemovitosti.
V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) poukázal na to, že nabídce učiněné žalobkyni dopisem ze dne 24. 7. 2007 nepředcházelo žádné rozhodnutí zastupitelstva, které by schválilo nabídku konkrétního bytu ve vztahu k žalobkyni a že tak chybí materiálně-právní podmínka její platnosti. Usnesení zastupitelstva městské části Praha 7 č. 0084/01-Z ze dne 24. 9. 2001 takovým rozhodnutím nebylo, neboť jím byl schválen pouze záměr prodeje určených domů formou prodeje bytových jednotek bez vztahu ke konkrétním nájemcům. Jestliže odvolací soud uzavřel, že zaslaná nabídka s přiloženým návrhem smlouvy nebyla platným návrhem smlouvy o převodu bytové jednotky ve smyslu §43a obč. zák., jehož přijetím by měla být smlouva uzavřena, ale jejím účelem bylo zjistit zájem nájemce o převod a konkretizovat jeho předmět, kupní cenu a způsob její úhrady a že teprve poté měl následovat kontraktační proces, v jehož rámci by došlo ke schválení smlouvy o převodu bytové jednotky ve vztahu ke konkrétnímu nabyvateli zastupitelstvem obce podle §89 odst. 2 písm. d) zákona o hlavním městě Praze, je jeho rozhodnutí v souladu se shora uvedenou judikaturou. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1926/2006, je její argumentace nedůvodná, neboť uvedené rozhodnutí se otázkou (ne)platnosti nabídky bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce ve vztahu ke konkrétnímu nabyvateli, na níž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nezabývalo.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Jitka D ý š k o v á
předsedkyně senátu