ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.738.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 738/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Ing. V. S., CSc. , P., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 4.627.970 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 169/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Co 366, 367/2016-465, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. 24 C 169/2005-429, zastavil řízení o zaplacení částky 4.627.970 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K zastavení řízení přistoupil soud prvního stupně podle §111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poté, co ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, jímž bylo řízení na základě shodného návrhu účastníků podle §110 o. s. ř. přerušeno, nebyl podán návrh na jeho pokračování.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, se kterým spojil návrh na prominutí zmeškání lhůty k procesnímu úkonu a návrh na pokračování řízení. Proti výroku o nákladech státu se odvolala i žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 24 C 169/2005-443, zamítl návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty (výrok I.) a odmítl jeho návrh na pokračování řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 20 Co 366, 367/2016-465, usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 24 C 169/2005-443, ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že návrh na pokračování řízení zamítl, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2016, č. j. 24 C 169/2005-429, potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádný omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. a že jeho argumentace, že „chybovat je lidské“, když na běh lhůty zapomněl, tímto důvodem být nemůže. Soud prvního stupně proto správně podle §111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil, neboť o tomto následku byli účastníci poučeni v usnesení o přerušení řízení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, přičemž poučení o možnosti pokračovat v řízení odkazem „na návrh podle §111 odst. 3 o. s. ř.“ považoval za dostatečné. V řízení proto již nelze pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněné otázky omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty a zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Závěr odvolacího soudu, že žalobce žádný omluvitelný důvod neuvedl a že argumentaci tvrzením, že „chybovat je lidské“, není možno považovat za omluvitelný důvod podle ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř., judikatuře odpovídá.
K námitce dovolatele, že poučení v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, kterým bylo řízení přerušeno, je nesprávné či neúplné, dovolací soud uvádí, že usnesení musí dle ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř. obsahovat poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, což zmíněné usnesení soudu obsahuje. Soud prvního stupně splnil rovněž svoji všeobecnou poučovací povinnost (§5 o. s. ř.), jestliže účastníky poučil, že „v řízení lze pokračovat na návrh podle §111 odst. 3 o. s. ř.“, aniž uvedené ustanovení výslovně citoval. Protože znění §111 odst. 3 o. s. ř. je jednoznačné a jeho výklad nečiní v praxi potíže, nebylo pochyb, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat, přičemž je potřeba přihlédnout i k tomu, že zástupcem dovolatele je advokát (srov. obdobně §118a odst. 4 o. s. ř.). Ani tato námitka dovolatele tak nemůže, i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, obstát a nemůže založit důvod pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. I tento závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§111 odst. 3 o. s. ř.), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013, nebo ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013, i dovolatelem zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4013/2009, a ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010). S ohledem na obsah dovolání dovolací soud dodává, že k zastavení řízení dochází bez ohledu na to, co je předmětem sporu, a že vyrozumění soudu o odročení jednání s ohledem na přerušení řízení nepředstavuje úkon, kterým by se v řízení pokračovalo.
Sluší se poznamenat, že postup soudu podle §111 odst. 3 o. s. ř. hodnotil z hlediska ústavně právního i Ústavní soud, který v této souvislosti konstatoval, že jestliže se oba účastníci podíleli na přerušení řízení a jestliže žádný z nich ve lhůtě jednoho roku nepodal v rozporu se zásadou „každý nechť střeží svá práva“ včasný návrh na pokračování v řízení, které bylo z tohoto důvodu zastaveno, je tento výsledek (v dané věci pro dovolatele nepříznivý) důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem obecného soudu do základních práv účastníka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu