ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2272.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2272/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Dr. S. P., M.B.A. , zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, proti žalovanému ENVI a. s. , se sídlem v Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 47217731, zastoupenému JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ 390 01, o uložení povinnosti umožnit kontrolu účetní závěrky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 272/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 14 Cmo 152/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. září 2015, č. j. 13 Cm 272/2015-103, zamítl návrh žalobce, že „žalovaný je povinen umožnit žalobci a jemu zmocněnému auditorovi společnou kontrolu správnosti a úplnosti účetní závěrky sestavené ke dni 4. dubna 2011, případně že žalovaný je povinen umožnit žalobcem zmocněnému auditorovi provést audit účetní závěrky sestavené ke dni 4. dubna 2011“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci žalobci nesvědčí právní titul, na jehož základě by se mohl domáhat kontroly předmětné účetní závěrky žalovaného, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z té se podává, že právo společníka na informace zakotvené v §122 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), plyne z účasti na společnosti, náleží toliko společníkům a je součástí obchodního podílu. Zanikne-li společníku účast ve společnosti s ručením omezeným, zaniknou mu i práva do obchodního podílu vtělená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2189/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3677/2012, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Současně platí, že soud může zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti pouze v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2911/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2043/2016).
V poměrech projednávané věci odvolací soud – zcela v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry – odmítl extenzivní výklad §122 odst. 2 obch. zák. (zastávaný dovolatelem), jakož i analogickou aplikaci (dovolatelem vyjmenovaných) ustanovení zákona. Z toho, že obchodní zákoník nepřiznává právo na informace ve smyslu §122 odst. 2 obch. zák. bývalému společníku společnosti s ručením omezeným, totiž plyne, že soud není oprávněn uložit žalovanému povinnost žalobci informace poskytnout; opačný závěr by vedl k nepřípustnému zásahu do vnitřních poměrů žalovaného.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž by nalezl právní normu na věc dopadající, nečiní tím dovolání přípustné, jelikož přehlíží, že odvolací soud relevantní právní normu (obsaženou v §122 odst. 2 obch. zák., který vyložil v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) určil.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka stran právní síly právních norem, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.; viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 4957/2016). Stejně tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na řešení další dovolatelem kladené otázky, neboť v projednávané věci odvolací soud neposuzoval žalobu na doplacení vypořádacího podílu společníka s ručením omezeným, jehož účast ve společnosti zanikla, a nezabýval se tzv. vysvětlovací povinností společnosti v tomto řízení.
Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů nedostatečnost dokazování v průběhu řízení, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládal jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál, jelikož svou námitkou neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu