ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.5738.2016.1
sp. zn. 27 Cdo 5738/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Rada a vnuk spol. s r. o. , se sídlem v Praze 6, Podbabská 1112/13, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 45277281, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, PSČ 130 00, proti žalované Capital Management Company, a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63079992, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o zaplacení 1.116.255,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 134/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, č. j. 69 Co 74/2016-41, ve znění usnesení ze dne 16. března 2016, č. j. 69 Co 74/2016-44, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 5. června 2015, doručenou téhož dne Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ve znění podání ze dne 15. června 2015 (č. l. 13 spisu), doručeného téhož dne soudu, se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí částku 1.116.255,89 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 31 C 134/2015-29, zastavil řízení co do částky 72.335 Kč (výrok I.), připustil rozšíření žaloby o povinnost žalované zaplatit 16.128,78 Kč (výrok II.) a konstatoval, že po právní moci usnesení bude v řízení pokračovat ohledně částky ve výši 1.060.049,67 Kč s příslušenstvím (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalované v části, v níž žalovaná napadala výrok II. a III. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), a potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok).
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba posoudit podání žalobkyně ze dne 15. června 2015 (č. l. 13) jako opravu žaloby (nikoli jako částečné zpětvzetí), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4, rozsudek ze dne 11. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, či usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2172/2011, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu). Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.).
Z toho vyplývá, že žalobní petit je nesprávný, jestliže v něm obsažené vymezení práv a jim odpovídajících povinností je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, či jde-li o žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, či ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 2046/2011).
Uvedla-li žalobkyně v žalobě, že předmětem žaloby je zaplacení „první“ smluvní pokuty ve výši „16 % z dlužné částky 1.000.000 Kč ročně od 11. 4. 2010 do 31. 5. 2015, tedy částka 822.794,52 Kč“ a „druhé“ smluvní pokuty ve výši „6 % z dlužné částky 268.751 Kč ročně od 5. 8. 2008 do 31. 5. 2015, tedy částka 1.116.225,89 Kč“, nemohl takto určený žalobní nárok z hlediska správnosti jeho vymezení obstát. V žalobě určená výše „druhé“ smluvní pokuty totiž na první pohled (prima facie) neodpovídá jejímu správnému výpočtu.
Jestliže tedy žalobkyně v podání ze dne 15. června 2015 (č. l. 13) uvedla, že opravuje zjevnou písařskou chybu, neboť „druhá část smluvní pokuty činí pouze 293.461,37 Kč“ (aniž by byla k opravě žaloby vyzvána soudem podle §43 o. s. ř.), a měl-li soud prvního stupně toto její podání za „zpřesnění“ žaloby (odstranění počáteční vady návrhu), bylo jeho právní posouzení věci (které odvolací soud plně sdílel) v souladu nejen s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, ale i se závěry dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2015, č. j. 31 C 134/2015-29, nebylo reakcí na podání žalobkyně ze dne 15. června 2015 (č. l. 13), kterým žalobkyně odstranila počáteční nesprávnost žalobního petitu (jak mylně usuzuje dovolatelka). Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně reagovalo na dispoziční úkony žalobkyně, které učinila prostřednictvím vyjádření ze dne 2. prosince 2015 (č. l. 27); v něm žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně částky 72.335 Kč a navrhla změnu („rozšíření“) žaloby (o 16.128,78 Kč).
Při rozhodování o těchto dispozičních úkonech již přitom soud vycházel z „opraveného“ znění žalobního nároku, a jeho postup tak není v rozporu ani se závěry, podle nichž může dojít ke změně návrhu (ve smyslu §95 o. s. ř.) jen, jestliže žalobní petit nebo jiné náležitosti žaloby nevykazují takové vady, které by bránily dalšímu pokračování v řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 87, usnesení ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 338/2005, nebo rozsudek ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu