ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.589.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 589/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobce Ing. F. J. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, PSČ 530 02, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00025429, o zaplacení 623.453 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 20 Co 205/2014-205, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2014, č. j. 10 C 46/2010-177, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 46/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2016, č. j. 20 Co 168/2016-1047, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2016, č. j. 10 C 46/2010-726, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2016, č. j. 10 C 46/2010-726, se zastavuje .
II. Dovolaní se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 13. ledna 2016, č. j. 10 C 46/2010-726, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 20 Co 205/2014-205, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2014, č. j. 10 C 46/2010-177 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. července 2016, č. j. 20 Co 168/2016-1047, usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost z důvodu podle §229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), potvrdil, jinak je ve výroku I. o věci samé, jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení soudu prvního stupně a proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku podal žalobce dovolání.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního (v tomto případě obvodního) soudu je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, když v dovolání ze dne 13. září 2016 došlém soudu prvního stupně téhož dne ohledně předpokladů přípustnosti dovolání ničeho neuvedl.
Námitkou podjatosti se dovolací soud nezabýval, neboť o dovolání nerozhodoval žádný ze soudců, proti kterým byla námitka uplatněna.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2017
JUDr. Marek D o l e ž a l
pověřený člen senátu