ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1019.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1019/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. A., P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. M. F. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 411/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 22 Co 5/2016-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.920,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 23. září 2015, č. j. 5 C 411/2013-175, ve znění opravného usnesení ze dne 22. ledna 2016, č. j. 5 C 411/2013-194, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem blíže specifikovanou dohodu o převodu náhradních pozemků (výrok I.), ohledně dalších pozemků řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 22 Co 5/2016-231, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že jej pouze formulačně upravil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.) Odvolací soud měl za zjištěné, že žalovaná při vypořádání restitučního nároku žalobce ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), postupovala liknavě, a ten se tedy může domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by důvodnost jeho žaloby byla podmíněna předchozím zahrnutím pozemku do veřejné nabídky. Vycházeje z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2015, č. j. 29 Co 167/2015-155, dospěl k závěru, že hodnota vybraných náhradních pozemků nepřevyšuje nevypořádaný zůstatek restitučního nároku, pročež byly splněny podmínky pro jejich vydání formou soudního rozhodnutí nahrazujícího projev vůle žalované k uzavření převodní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku (vyjma výroků III. a V.) brojí žalovaná dovoláním, které má za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., poněvadž Nejvyšší soud obdobnou věc doposud nerozhodoval a měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka uvádí, že restituční nárok žalobce zanikl, respektive byl vyčerpán, což vyplynulo ze skutkových zjištění odvolacího soudu, který je nesprávně posoudil a následně chybně rozhodl. Navrhla tak dovolacímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání především zdůraznil, že by mělo být odmítnuto, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodů dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., prvotně zabýval jeho projednatelností.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel také musí uvést, které ve vztahu k projednávané věci právní posouzení pokládá za nesprávné, a současně jednoznačně vyložit, v čem má daná nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (nebo jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka však v dovolání vůbec nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. měly být naplněny, neboť neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalovaná v dovolání pouze tvrdí, že žalobce již nedisponuje žádným restitučním nárokem, neboť byl vyčerpán, a že odvolací soud nesprávně posoudil důkazy, které mu byly žalovanou předloženy, nelze než uzavřít, že tato tvrzení neobsahují údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení jeho důvodů. Jde totiž jen o blíže nekonkretizované sdělení, že žalovaná má na věc odlišný právní názor, který vyplývá z rozdílného pohledu na důkazní řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2487, 2488/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.940 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21% DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.920,40 Kč. Vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení pak žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu