ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.121.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 121/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. B. , zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203, proti žalovanému Ing. B. K. , zastoupenému JUDr. Michaelou Hořejší Hanušovou, advokátkou se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 474/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. června 2015, č. j. 30 Co 280/2014-120, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2014, č. j. 59 C 474/2013-77, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Domáhala se toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky: Lze kvalifikovat jako SOULAD S DOKTRÍNOU UPLATŇOVANOU V ROZHODOVACÍ PRAXI NEJVYŠŠÍHO SOUDUv období po dni 1. 1. 2014, že i na vztahy založené a situace vzniklé před dnem 31. 12. 2013 je třeba aplikovat duch ustanovení §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku SITUACI, KDY PŘI SKUTEČNOSTI nepochybného NESPLNĚNÍ ZÁKONNÉ UHRAZOVACÍ POVINNOSTI ŽALOVANÝM JAKO SPOLEČNÍKEM OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM jako marginálního nerespektování kogentních ustanovení zákona, kterak standardně považováno za klíčové z hlediska rozhodování o žalobách věřitelů proti ručitelům dlužníků v podobných situacích, bylo v odvolacím řízení hodnoceno jako významné, ne-li jako rozhodující, jak zní závěr odvolacího soudu rozvedený v napadeném rozhodnutí slovy „nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvého stupně“, POKUD SE STALO, ŽE ŽALOBKYNĚ sice DOPISEM s datem 2. 9. 2013 DLUŽNÍKA K PLNĚNÍ v její prospěch z konkrétně popsaného důvodu fakticky VYZVALA, leč v dalším období si na TUTO PÍSEMNOST nevzpomněla a v podané ŽALOBĚ ji sama NEZMÍNILA, vygenerovat potom právě závěr „žalobkyně v žalobě ani netvrdila, že by se na svého dlužníka před žalobou proti ručiteli s požadavkem nesplnění obrátila“ A DOVODIT tak NEDOSTATEK PODMÍNEK PRO POTVRZENÍ NAPADENÉHO ROZSUDKU a není takovýto závěr odvolacího soudu přepjatým formalismem?
Otázka předestřená k řešení dovolatelkou žel není otázkou hmotného nebo procesního práva, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř., tj. otázkou, zda odvolací soud věc posoudil dle norem hmotného či procesního práva, jež dopadají na zjištěný skutkový stav či stav řízení, nebo zda použité právní normy správně vyložil, či je na daný skutkový nebo procesní stav správně aplikoval. Dovolatelka prostřednictvím vyřčené otázky a následné argumentace uplatněné v dovolání (že existenci výzvy k plnění adresované dlužníkovi ASBK 2000 spol. s. r. o. potvrzuje výpověď svědka I. B.) totiž toliko vytýká, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil veškeré skutečnosti, jež za řízení dle jejího názoru vyšly najevo, včetně poukazované okolnosti, že dovolatelka dlužníka ASBK 2000 spol. s. r. o. vyzvala dopisem ze dne 2. 9. 2013 ke splnění dluhu dříve, než se obrátila na žalovaného, jakožto osobu ručící za závazky společnosti s ručením omezeným ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obch. zák.“). Kritika dovolatelky se tudíž nenese v rovině nesprávného řešení právních otázek, nýbrž toliko v rovině skutkové. Její námitky tak (jediný) zákonný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nepředstavují.
Nadto dlužno uvést, že odvolací soud dovoláním napadené usnesení opřel i o jiné důvody (nedostatečné hodnocení důkazů vztahujících se k tvrzení žalobkyně, že poukázáním peněžních prostředků na účet svědka I. B. plnila dluh za dlužníka ASBK 2000 spol. s. r. o., neúplná skutková zjištění se zřetelem k aplikaci ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), vůči nimž však dovolatelka podaným dovoláním nebrojí. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež je odůvodněno též jinými, dovoláním nezpochybněnými důvody, tak ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na vyřešení dovolatelkou předkládané otázky ani nezávisí.
Zcela nad rámec výše uvedených úvah lze konečně doplnit, že ve světle ustálené judikatury obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. váže i v poměrech zákonného ručení společníka obchodní společnosti předpoklad úspěšného uplatnění práva věřitele proti ručiteli (jeho vymáhání u soudu) na skutečnost, že věřitel předtím vyzval dlužníka, aby v přiměřené lhůtě dluh uhradil (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 5 Cmo 543/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 1998, sešit 8, str. 206, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 786/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 2887, sešit 30, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004). Výzva přitom není vyžadována jen v případě okolností uvedených v §306 odst. 1 větě druhé obch. zák.
O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 část věty před středníkem, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu