ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1239.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1239/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. Š. , b) F. Š. , zastoupených JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1617/40, a c) L. H. , proti žalovanému Ing. V. F. , zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o 1.121.749 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 2.210.334 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 572/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 25 Co 10/2012-219, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ mezitímním rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 8 C 572/2008-148, vyslovil, že posuzovaný nárok žalobců je co do základu po právu (výrok I.), a zamítl vzájemný návrh žalovaného (výrok II.) s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (výrok III.). Žalobci a) a b) [společně s L. Š., původní žalobkyní c)] se po soudem připuštěném rozšíření žaloby na žalovaném domáhali zaplacení celkové částky 1.121.749 Kč s úrokem z prodlení coby bezdůvodného obohacení vznikajícího tím, že se na pozemcích ve spoluvlastnictví žalobců nacházejí skleníky a další budovy žalovaného. Tyto stavby byly v roce 1999 žalobci a) pronajaty Pozemkovým fondem České republiky, v průběhu roku 2004 pak do postavení pronajímatele vstoupil žalovaný, který budovy odkoupil. Poté, co k 1. 10. 2006 došlo k vypovězení nájmu, odmítl žalovaný objekty převzít, přičemž trval na tom, aby nájemce nejprve doložil průběžné plnění svých povinností. Soud však konstatoval, že žalobce a) podle nájemní smlouvy k předložení dokumentů odpovídajících požadavkům žalovaného povinen nebyl a samotné nepředání předmětu nájmu nemůže přivodit prodloužení nájemního vztahu, pročež byl nájem řádně ukončen výpovědí podanou v souladu s ustanoveními smlouvy, jíž byl založen. Jelikož po 1. 10. 2006 nesvědčilo žalovanému žádné oprávnění k tomu, aby měl na pozemcích žalobců své stavby, dostalo se mu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež je povinen žalobcům vydat. Co se týče vzájemného návrhu, žalovanému se nepodařilo prokázat, že by žalobci předmětné skleníky po výpovědi nájmu užívali, čímž by se naopak obohatili na jeho úkor, ani to, že by mu podle §420 obč. zák. vznikla škoda v důsledku skutečnosti, že neměl ke stavbám přístup, nebo že by žalobce a) porušováním svých povinností nájemce způsobil zhoršení stavu budov nad rámec obvyklého opotřebení, neboť již v době uzavření nájemní smlouvy byly skleníky značně zchátralé. Domáhal-li se žalovaný též úhrady za zaplacenou daň z nemovitostí, připomněl soud, že povinnost k placení této daně stíhala vlastníka nemovitostí, tj. právě žalovaného.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 25 Co 10/2012-219, rozsudek soudu prvního stupně, jejž odvoláním napadl žalovaný, potvrdil s upřesněním znění výroku II. Odvolací soud, který shledal nedostatky v plnění poučovací povinnosti dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), okresním soudem, žalovaného vyzval k uvedení tvrzení a předložení důkazů o tom, že jeho nemovitosti byly žalobcem a) znehodnoceny nad míru běžného opotřebení, zejména pak k doložení stavu nemovitostí v době, kdy vstoupil do pozice pronajímatele, a ke dni ukončení nájmu. Navzdory tomuto poučení žalovaný důkazní břemeno ohledně zmíněných skutečností neunesl, neboť jen odkázal na obsah znaleckého posudku, v němž byla vyčíslena částka, která je nutná k uvedení staveb do plné provozuschopnosti, jenž však nikterak nezodpovídal otázku, jaká škoda na těchto nemovitostech vznikla následkem jednání žalobce a). Ani druhý znalecký posudek opatřený žalovaným nebyl z tohoto hlediska použitelný. Odvolatel zároveň neprokázal, že by žalobci dané nemovitosti po skončení nájmu užívali, a jde-li o požadovanou náhradu za daň z nemovitostí za roky 2005 až 2008, je nutno připomenout, že závazek k jejímu placení by mohl být dán jen na straně žalobce a), a to po dobu trvání nájmu, avšak ani z nájemní smlouvy se nepodává, že by nájemce povinnost platit daň z nemovitostí, zatěžující jinak jejich vlastníka, trvale převzal. Konečně krajský soud uvedl, že sporný nájemní vztah byl vskutku ukončen výpovědí ke dni 1. 10. 2006, přičemž zcela neadekvátní požadavky žalovaného na poskytnutí určitých listin, nebyly způsobilé jeho skončení odvrátit. Rozsudek soudu prvního stupně tak obstál jako věcně správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na několika otázkách zásadního právního významu. První z nich se týká okamžiku skončení nájemního vztahu mezi účastníky řízení, který podle dovolatele nezanikl k 1. 10. 2006, nýbrž trval až do listopadu, respektive prosince 2008, kdy došlo k převzetí některých staveb žalovaným a prodeji zbývajících budov třetí osobě. Pakliže v tomto období mezi účastníky existoval nájemní vztah, nemohlo žalovanému vzniknout na úkor žalobců bezdůvodné obohacení. Podle dovolatele prodlení žalobce a) s předáním pronajímaných objektů zapříčinilo prodloužení nájmu, přičemž požadavek na předložení listin dokládajících řádné plnění povinností nájemce byl z jeho strany zcela odůvodněný mimo jiné s ohledem na sjednání kromobyčejně nízkého nájemného. Žalovaný dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně škody způsobené žalobcem a) na předmětných nemovitostech, jelikož s pomocí znaleckého posudku vyčíslil náklady na uvedení skleníkového hospodářství do provozuschopného stavu. Škodou není jen újma spočívající ve zmenšení jeho majetku, ale též náklady nad běžnou amortizaci, které bude třeba vynaložit na obnovení poškozených věcí, lze tedy uzavřít, že dovolatel náležitě kvantifikoval škodu, která vznikla porušováním povinností ze strany žalobce a). Uspokojivý stav sporných konstrukcí ke dni jeho vstupu do postavení pronajímatele byl přitom prokázán již v řízení před soudem prvního stupně.
V dovolání je rovněž namítána existence vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tkvící v tom, že odvolací soud odmítl provést důkaz dvěma znaleckými posudky, potažmo výslechy znalců, jak navrhoval žalovaný. První z těchto podkladů byl způsobilý prokázat rozsah vzniklé škody (a pokud snad trpěl v nějakém ohledu nedostatky, měl soud požádat o jeho doplnění), druhý z nich pak mohl přispět ke zjištění stavu nemovitostí v letech 2005 a 2006, a tedy i opotřebení, jež na nich způsobil žalobce a) svým protiprávním jednáním. Podle dovolatele pochybil odvolací soud také tím, že nájemní smlouvu z roku 1999 neposoudil jako disimulovaný právní úkon, neboť vzhledem k toliko symbolickému nájemnému se jednalo spíše o „smlouvu o správě nemovitostí“. Konečně dovolatel zpochybňuje úsudek odvolacího soudu stran určení subjektu povinného k placení daně z předmětných staveb. Pakliže byl podle smlouvy nájemce povinen uhradit daň z nemovitostí v prvním roce nájmu, lze dovodit, že jej tato povinnost stíhala po celou dobu trvání nájemního vztahu. Navíc je nutné zohlednit, že podle zákona o dani z nemovitostí ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy byl tuto daň povinen platit nájemce, přičemž po změně daného předpisu bylo mezi stranami ujednáno, že nájemce bude daň hradit i nadále, a to k rukám pronajímatele, žalobce a) však svou povinnost neplnil, čímž vznikla žalovanému škoda.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2011 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci a) a b), kteří zpochybnili argumenty v něm obsažené a navrhli jeho odmítnutí.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 2. 5. 2013, č. j. 8 C 572/2008-264, rozhodl podle §107 o. s. ř., že v řízení bude na místě L. Š., jež zemřela dne 25. 7. 2012, pokračováno se žalobcem a).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 25 Co 397/2013-278, k odvolání žalovaného posledně zmíněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 930/2015-316, usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2013, napadené dovoláním žalovaného, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 25 Co 397/2013-337, usnesení okresního soudu ze dne 2. 5. 2013 změnil tak, že v řízení bude na místě žalobkyně c) pokračováno se žalobcem a) a L. H. jakožto potenciálními dědici zemřelé účastnice.
Nejvyšší soud poté přikročil k projednání dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 25 Co 10/2012-219, přičemž v dovolacím řízení v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zabýval jeho přípustností.
Jelikož byl rozhodnutím odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (skutečnost, že odvolací soud potvrdil výrok II. prvostupňového rozsudku v upřesněném znění, nemá z tohoto hlediska význam, jelikož se jedná o změnu toliko formální, jež se nepromítá do odlišného posouzení práv a povinností účastníků, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2006), a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného ovšem za přípustné pokládat nelze.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud při posuzování přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3826/2007, či jeho usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007, a ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1564/2011), se nepodává, že by mezi stranami smlouvy o nájmu zmiňovaných staveb byla ujednána možnost pronajímatele odmítnout převzetí předmětu nájmu, respektive vymínit si, že k převzetí přistoupí až po předložení určitých dokumentů. Vzhledem k tomu, že takové oprávnění pro něj nevyplývalo ani ze zákona, podle něhož je naopak pronajímatel zásadně povinen od nájemce věc převzít (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4321/2013, viz také Hulmák, M. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník II . Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1943), je zřejmé, že popsané jednání žalovaného vyvolalo toliko jeho prodlení s plněním svých povinností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1211/2004), nikterak však nemohlo zapříčinit prodloužení nájemního vztahu mezi ním a žalobcem a), a to zcela bez zřetele k výši ujednaného nájemného. Dokonce i kdyby dovolací soud přistoupil na výklad, podle něhož nebyla mezi stranami sporu sjednána nájemní smlouva, nýbrž jiný právní úkon zakládající právo žalobce a) užívat stavby v podstatě bezúplatně, nebyl by tím nijak ohrožen závěr soudů nižších stupňů, že závazek utvořený mezi účastníky řízení byl v souladu s ujednáními dané smlouvy řádně vypovězen a že neochota žalovaného chopit se staveb dosud poskytnutých žalobci a) k užívání nebyla s to na skončení dotčeného vztahu ničeho změnit.
Dovolatel taktéž rozporuje závěr, podle něhož neunesl důkazní břemeno ohledně škody, jež mu měla vzniknout porušováním povinností nájemce žalobcem a). Ani v tomto bodě mu však za pravdu dát nelze, neboť odvolací soud nijak nepopřel, že obecně vzato skutečná škoda odpovídá majetkovým hodnotám, jež je třeba vynaložit k uvedení poškozené věci do předešlého stavu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1152/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1603/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 737/2014), konstatoval však, že ze žalovaným předložených podkladů není možné učinit bezpečné závěry stran toho, jaká míra poškození věcí připadá právě na vrub jednání žalobce a). Náklady na obnovení plné provozuschopnosti skleníků nelze jednoduše ztotožnit s majetkovou újmou žalovaného, za niž by eventuálně žalobce a) odpovídal, poněvadž nemůže být povinen dovolateli kompenzovat poškození vzniklé před uzavřením nájemní smlouvy či zhoršení stavu objektů, jež odpovídalo sjednanému způsobu užívání, potažmo jejich obvyklému opotřebení (srovnej mimo jiné již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4321/2013, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2488/2012). Úsudek, že konkrétní důkazy, které žalovaný předložil, nepostačovaly k doložení řečené majetkové újmy na jeho straně, tedy že dovolatel neunesl v dané věci své důkazní břemeno, pak představuje výstup procesu hodnocení důkazů, nikoli otázku právní, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3069/2011, a rozsudky téhož soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, respektive ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013).
Námitka vady řízení, není-li spjata s kvalifikovanou otázkou aplikace procesního práva, která má vliv na rozhodnutí ve věci samé, rovněž nemůže učinit dovolání přípustným dle posledně citovaného ustanovení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, bod 21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011), poukazy na neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů jsou tudíž z tohoto hlediska bez významu (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3697/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2629/2010, či ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 271/2013). Nad rámec řečeného je možné podotknout, že odvolací soud odmítnutí daných důkazních návrhů řádně odůvodnil tím, že označené důkazy nedisponovaly potřebnou vypovídací hodnotou ve vztahu k tvrzeným skutečnostem, nelze se proto ani domnívat, že by zde bylo dáno nepřípustné opomenutí důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srovnej kupř. nález ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10).
Konečně k údajné škodě, jež měla žalovanému vzniknout tím, že hradil daň z nemovitostí pronajatých žalobci a), lze uvést následující. Pakliže z nájemní smlouvy z roku 1999 nevyplývá, že by nájemce trvale převzal povinnost platit zmíněnou daň, přičemž ani dovolatel nikterak nezpochybňuje, že v období, kdy mu svědčilo vlastnické právo k předmětným stavbám, byl podle účinné právní úpravy poplatníkem této daně on sám, nepočínal si žalobce a) protiprávně, ponechal-li placení daně z nemovitostí na jejich vlastníku, a nelze tedy v naznačeném směru hovořit o naplnění podmínek vzniku jeho odpovědnosti za škodu. Jestliže žalovaný namítá, že z nájemní smlouvy plyne implicitní úmysl stran přenést finanční břemeno daně z nemovitostí na nájemce trvale (a nikoli pouze jednorázově), nemůže mu dovolací soud přitakat již proto, že zkoumá-li soud na základě obsahu smlouvy, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2794/2012, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1398/2013), jež v projednávané věci přezkumu dovolacím soudem podrobit nelze. Dovolatel si je ostatně zjevně vědom, že povinnost nájemce k placení daně z nemovitostí z nájemní smlouvy nebylo možné dovodit výkladem bez nepřípustného doplňování již učiněného projevu vůle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004), tvrdí-li dále, že si účastníci mezi sebou dodatečně ujednali změnu nájemní smlouvy, podle níž byla tato povinnost dlouhodobě uložena nájemci. Jelikož se nicméně z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů nepodává žádné skutkové zjištění, jež by nasvědčovalo existenci podobné dohody, musí dovolací soud konstatovat, že se žalovanému správnost posouzení tohoto aspektu věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo.
Z nastíněných důvodů bylo dovolání žalovaného dle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu