ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.124.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 124/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00022985, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce: městská část Praha 1, IČO 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení vlastnictví , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 70/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 20 Co 185/2014-521, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce se odmítá.
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 12 C 70/2007-471, určil, že hlavní město Praha je vlastníkem domu postaveného na pozemku parc. č. 142 a pozemku parc. č. 142 v obci P., katastrální území N. M. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV). V současné době je jako vlastník předmětného domu v katastru nemovitostí zapsán žalobce, a to na základě rozsudku vydaného tímto soudem dne 19. 3. 2008, jenž byl posléze zrušen Ústavním soudem; na požadovaném určení je proto dán naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) o. s. ř. Nemovitosti byly nejpozději od 25. 2. 1958 ve státním vlastnictví, kdy správa národního majetku nejprve příslušela Ústřednímu národnímu výboru hlavního města Prahy, od 1. 1. 1958 Obvodnímu národnímu výboru v Praze 3 a od 1. 1. 1976 Obvodnímu národnímu výrobu v Praze 1. Ústřední národní výbor hlavního města Prahy je odevzdal od 1. 10. 1955 do trvalého užívání Československému svazu mládeže. Dne 1. 1. 1976 byla podepsána Hospodářská smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání (dále jen „hospodářská smlouva“), kterou předmětné nemovitosti (jež nadále zůstaly jako národní majetek ve správě ONV v Praze 1) převzal bezplatně do trvalého užívání Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže. Dopisem ze dne 22. 11. 1990 ONV v Praze 1 odstoupil od hospodářské smlouvy kvůli porušení podmínek práva trvalého užívání. V roce 1990 totiž užívala prostory v předmětném domě řada subjektů, jež vznikly většinou odštěpením z SSM, ale i subjekty další. Soud vycházel z toho, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem dnem 24. 5. 1991 podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť nemovitosti byly ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví České republiky. Právo hospodaření k nemovitostem příslušelo ke dni 23. 11. 1990 ONV v Praze 1, jehož práva a závazky přešly dnem 24. 11. 1990 na příslušnou městskou část hlavního města Prahy. Městská část Praha 1 tedy s nimi ke dni 24. 5. 1991 hospodařila ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., i když faktickým uživatelem majetku nebyla, nicméně faktické správě majetku lze naroveň postavit situaci, kdy oprávněná osoba zřetelně projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany skutečného uživatele (Svazu mladých a jiných subjektů v předmětných nemovitostech působících) jí v tom bylo protiprávně bráněno (Svaz mladých nerespektoval platné zrušení práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem). Ke dni 24. 5. 1991 tedy předmětné nemovitosti nebyly v trvalém užívání žádné nestátní organizace dle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 20 Co 185/2014-521, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem domu na pozemku parc. č. 142 a pozemku parc. č. 142 v obci P., katastrální území N. M. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vycházel především ze závěrů dovozených v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, přičemž klíčovou otázkou bylo, zda došlo k platnému odnětí práva trvalého užívání dopisem ONV v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990. Při jejím posouzení nelze odhlédnout od společenských změn, které v rozhodné době probíhaly a jejichž důsledkem byla mimo jiné ztráta pozice Socialistického svazu mládeže, z něhož se počaly vyčleňovat i nově vznikat samostatné subjekty. Trvalý uživatel předmětné nemovitosti poskytl v rámci svého práva těmto subjektům možnost fakticky v ní působit, přičemž hradil veškeré náklady. Takové jednání nehodnotil jako porušení hospodářské smlouvy. Odnětí trvalého užívání bylo ovšem podmíněno porušením povinnosti trvalého uživatele a popsaná situace naopak posloužila tehdejšímu ONV v Praze 1 toliko jako záminka pro jeho pokus o zrušení práva trvalého užívání při vědomí možného přechodu nemovitosti do majetku obce. O tom svědčí i to, že sporný úkon učinil dva dny předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (24. 11. 1990), jímž byl zrušen zákon č. 69/67 Sb., o národních výborech. K jeho doručení pak došlo až 27. 11. 1990, tedy po zániku orgánu, který za stát úkon odnětí trvalého užívání státního majetku učinil. Za této situace nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky, a proto sporné nemovitosti nepřešly do vlastnictví žalobce podle §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tomu bránilo trvající právo trvalého užívání jiné než státní organizace ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že podmínka hospodaření s majetkem je splněna i za situace, kdy je v jeho užívání oprávněné osobě bráněno a ona činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby a namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s §132 a §213 o. s. ř., neboť vycházel pouze z výpovědi svědka Ing. J. U. a dopisu ze dne 22. 11. 1990. Odvolací soud při hodnocení podmínky hospodaření s předmětnými nemovitostmi (zda oprávněná osoba zřetelně projevila vůli s majetkem hospodařit a ze strany faktického uživatele jí v tom bylo protiprávně bráněno) nevzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti. Nesouhlasí s tím, že chaotická situace v rozhodné době posloužila jako záminka pro pokus ONV v Praze 1 o zrušení práva trvalého užívání, neboť vědomí možného přechodu nemovitostí do majetku obce nemohlo existovat, protože nemovitosti nepřešly do vlastnictví hlavního města Prahy již na základě zákona č. 367/1990 Sb., ale až podle zákona č. 172/1991 Sb., který dne 22. 11. 1990 nebyl ani připravován. Po 23. 11. 1990 zůstal vlastníkem nadále stát, změnil se toliko subjekt s nemovitostmi hospodařící. Ostatně i z toho důvodu mohl dopis ze dne 22. 11. 1990 vyvolat zamýšlené právní účinky. ONV v Praze 1 tedy platně zrušil dopisem ze dne 22. 11. 1990 právo trvalého užívání Svazu mladých (Socialistického svazu mládeže) k předmětným nemovitostem. Svaz mladých a další subjekty, které neměly právní titul k užívání, však dovolateli neumožnily ujmout se hospodaření. K porušení hospodářské smlouvy nedošlo, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno jednomu konkrétnímu subjektu a nikoliv řadě nekontrolovatelně vzniklých subjektů. Objekt také nebyl užíván jen pro děti a mládež, ale jednalo se i o komerční užívání, tedy byla splněna podmínka §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dále dovolatel vymezil otázku existence překážky pro přechod vlastnického práva podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. v návaznosti na to, nakolik bylo odstoupení od smlouvy ze dne 22. 11. 1990 podepřeno relevantními důvody a zda tedy bylo možno považovat i podmínku faktického hospodaření s předmětnými nemovitostmi za splněnou. Ke dni 24. 5. 1991 nebyly nemovitosti užívány jen trvalým uživatelem či dočasně subjektem, na kterém se trvalý uživatel s ONV v Praze 1 dohodli, nýbrž neznámým počtem nově vzniklých subjektů. Nemohl tak být dodržen účel, ke kterému byl majetek odevzdán do trvalého užívání. ONV v Praze 1 měl možnost zrušit právo trvalého užívání Svazu mladých pro objektivní rozpor faktického užívání nemovitosti s podmínkami vymezenými v hospodářské smlouvě, což učinil dopisem ze dne 22. 11. 1990. V důsledku toho právo trvalého užívání nadále neexistovalo, stejně jako neexistovala překážka ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání (podání eventuelně označila jako vyjádření k dovolání žalobkyně) i vedlejší účastnice straně žalobce. Ztotožnila se v něm se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3817/2009, přičemž dodává, že Ústavní soud nezrušil toto usnesení z důvodu, že žalobu hlavního města Prahy je nutno zamítnout, ale proto, že dotčená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce a k dovolání vedlejší účastnice uvádí, že ONV v Praze 1 přistoupil k pokusu o zrušení práva trvalého užívání při vědomí možného přechodu nemovitosti do majetku obce podle připravovaného zákona, a že dopis byl doručen až v době, kdy jednající státní orgán již neexistoval, nemohl proto vyvolat zamýšlené právní účinky. Vedlejší účastnice reagovala na vyjádření žalované v tom smyslu, že její právní předchůdce upozorňoval tehdejšího držitele nemovitostí na porušování podmínek užívání předmětného domu a již od ledna 1990 činil kroky k tomu, aby byla otázka užívání vyřešena. Tím bylo prokázáno, že vedlejší účastnice se chtěla domoci svých práv nakládat s předmětnými nemovitostmi a tyto úkony byly způsobilé dosáhnout zamýšleného účinku. Přípisem ze dne 12. 10. 2015 žalovaná sdělila, že do katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch České republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu ve prospěch Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a to k datu 19. 5. 2015.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Jelikož vedlejší účastník podle §93 odst. 3, §240 odst. 1 věty první o. s. ř. není osobou oprávněnou k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, č. sešit 1, pod R 3/2004), Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce jakožto podané osobou, která k tomu není oprávněna, odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. b) o. s. ř.) a nadále na její podání hleděl toliko jako na vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, Ústavní soud sice v obecné rovině akceptoval splnění podmínky hospodaření s majetkem v situaci, kdy je v jeho užívání oprávněné osobě bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby takového majetku, avšak pouze za předpokladu, že úkony, jimiž se domáhala svého práva, byly způsobilé dosáhnout zamýšleného výsledku. Klíčovou je tedy v posuzované věci otázka, zda byl dopis ze dne 22. 11. 1990 úkonem způsobilým vyvolat zánik práva trvalého užívání subjektu, jemuž byl majetek do trvalého užívání svěřen hospodářskou smlouvou, a zda tedy městská část Praha 1 hospodařila s předmětným nemovitým majetkem. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy v předchozím řízení dostatečně nevypořádaly s naplněním všech podmínek pro přechod vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jejich rozhodnutí proto zrušil. V dalším řízení bylo nutné posoudit, zda „odstoupení od smlouvy“ ze dne 22. 11. 1990 bylo podepřeno relevantními důvody, a zda tedy bylo možno považovat podmínku faktického hospodaření s předmětnými nemovitostmi za splněnou, a v návaznosti na to i otázku existence překážky pro přechod vlastnického práva dle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
V novém řízení soud prvního stupně konstatoval splnění všech podmínek vyžadovaných §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jakož i absenci překážky podle §4 odst. 1 písm. c) téhož zákona, zatímco odvolací soud při hodnocení úkonu, kterým mělo být odňato právo trvalého užívání (dopisu ze dne 22. 11. 1990), mimo jiné přihlédl ke společenským změnám, které v rozhodné době probíhaly, a dovodil, že jednání trvalého uživatele bylo jejich logickým a rozumným důsledkem, a nehodnotil jej jako porušení povinností vyplývajících z hospodářské smlouvy, jež bylo podmínkou pro odnětí trvalého užívání ve smyslu §70 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Dovodil tedy, že dopis ze dne 22. 11. 1990 nebyl způsobilý dosáhnout zamýšleného účinku, v důsledku čehož nepřešly předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobce. Dovolatel polemizuje s tímto názorem odvolacího soudu a tvrdí, že zrušení trvalého užívání dopisem ze dne 22. 11. 1990 bylo platné, že tento úkon mohl vyvolat zamýšlené právní účinky, že k porušení hospodářské smlouvy ze strany trvalého uživatele došlo, a konkretizuje, jakým způsobem (uvádí svůj pohled na skutková zjištění).
Dovolací soud předně považuje za nutné uvést, že námitky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2827/2010), nicméně i přesto má za vhodné uvést, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení §132 o. s. ř., které je v procesu hodnocení důkazů určující, ponechává postup při hodnocení důkazů na úvaze soudu. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2956/2010). Odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř. V odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil; jednání trvalého uživatele hodnotil ve světle společenských změn odehrávajících se v rozhodné době, jednání ONV v Praze zase v souvislosti s probíhajícími legislativními změnami. Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, nepominul žádné relevantní skutečnosti, a v provedeném hodnocení důkazů a závěrech z něj dovozených není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky opodstatněné (soud důkazy rozhodně nehodnotil excesivně).
Nelze přitom odhlédnout od toho, že námitky dovolatele nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž ke zpochybnění hodnocení důkazů odvolacím soudem a správnosti skutkových závěrů vylučujících, že dopis ze dne 22. 11. 1990 mohl být způsobilý vyvolat zamýšlené (žalobcem tvrzené) právní účinky. Pokud dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, pak tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci přičemž, jak rozvedeno shora, hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže je dovolací přezkum §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), pak nezbylo než uzavřít, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., tak, že na ně žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemá právo, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto,
proto nepřichází v úvahu přiznání jeho nákladů, totéž platí pro žalobce podporující vedlejší účastnici, a České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu