ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1591.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1591/2017-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Pozděchově , IČ 487 72 801, se sídlem v Pozděchově 121, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným 1. obci Prlov , IČ 003 04 212, se sídlem v Prlově 141, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 46/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2016, č. j. 71 Co 294/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Maršálka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 9 C 46/2015-182, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Přitakal tak žádání žalobce, jenž se ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhal určení, že vlastníkem konkretizovaných pozemků, jež považoval za svůj historický majetek, je žalovaná 2. Vyšel ze zjištění, že žalobci byly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) odňaty bez náhrady pozemky v jeho vlastnictví. S odkazem na §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), a judikaturu Ústavního soudu akcentující nutnost vykládat restituční předpisy spíše ve prospěch restituentů uzavřel, že dotčené pozemky nepřešly na 1. žalovanou ve smyslu posledně jmenovaného předpisu, pročež žalobě vyhověl.
K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 71 Co 294/2016-223, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, leč neztotožnil se s jeho právními závěry. Poukázal na skutečnost, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě nabylo účinnosti dnem 24. 6. 1991 a bylo zrušeno ke dni 31. 12. 2012. Jeho účinky se tak mohly vztahovat toliko na převody či přechody církevního majetku realizované v řečeném období, nikoli v době jemu předcházející, což by bylo v rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů. V nynější věci sporné nemovitosti přešly do vlastnictví žalované 1. účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, neboť byly naplněny podmínky tímto zákonem vyžadované, a proto nelze uvažovat o rozporu líčeného přechodu s §29 zákona o půdě. Uvedenému nebránilo ani ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť vylučovalo toliko přechody věcí, ohledně nichž byl nárok na vydání uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., a to přede dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, připomněl odvolací soud, že předmětné nemovitosti popisovaným přechodem nepozbyly charakteru historického církevního majetku, avšak obce nebyly k jejich vydání zákonodárcem povolány jako osoby povinné ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Pro vylíčené tudíž uzavřel, že sporné pozemky přešly do vlastnictví 1. žalované oprávněně, pročež shledal žalobu nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), upozorňuje na restituční povahu nároku, jakož i složitost posuzované věci.
Proti zmíněnému rozsudku, výslovně do výroku I., podal žalobce dovolání, považuje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Jako v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené předkládá otázky, zda se postupem dle §18 odst. 1 zákon č. 428/2012 Sb. lze domáhat vydání nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí jako majetek osoby nejmenované v §4 tohoto zákona, dále je-li výčet blokačních ustanovení v §18 odst. 1 citovaného zákona výčtem taxativním a konečně může-li obec nabýt vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., uvede-li do žádosti nepravdivé informace o svém vlastnictví. Za v judikatuře rozdílně posuzovanou pak označuje problematiku, jaké právní předpisy lze zahrnout pod odkaz obsažený v §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Otázka použitelnosti posledně řečeného ustanovení na zvláštní předpisy vydané nikoli jen před, nýbrž i po jeho účinnosti (např. zákon č. 428/2012 Sb.), má pak být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu zpochybňuje závěr o přechodu dotčených pozemků na 1. žalovanou pro nenaplnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. Odmítá náhled odvolacího soudu, dle něhož by byl 1. žalované ponechán majetek, jenž historicky náleží žalobci, jakožto církevní právnické osobě, přičemž akcentuje smysl a účel restitučních předpisů, jímž je především náprava křivd způsobených mj. i církvím minulým režimem. Vzhledem k vylíčenému požaduje změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. V případě odmítavého výroku Nejvyššího soudu, navrhuje v rámci rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení aplikaci §150 o. s. ř.
K dovolání žalobce podaly vyjádření obě žalované, ztotožňujíce se se závěry odvolacího soudu a navrhujíce mimořádný opravný prostředek odmítnout, respektive zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.
Podstata dovolatelovy argumentace spočívá především v jeho nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o oprávněném přechodu pozemků, jež byly historickým majetkem církve, do vlastnictví obce. V naznačeném směru se jeví vhodným připomenout, že obdobným okruhem otázek, jež jsou klíčové i v nyní projednávané věci, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dovodil, že §29 zákona o půdě neznemožnil prostřednictvím §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí v režimu §1 odst. 1 posledně citovaného předpisu. Byly-li totiž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo ke zmíněnému právnímu následku bez dalšího – ze zákona (k uvedenému a jednotlivým podmínkám srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, a judikaturu tam citovanou), a dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v §29 zákona o půdě (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Posledně zmiňované rozhodnutí se rovněž vypořádává i s odlišným náhledem na interpretaci §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., jenž se ojediněle objevil v judikatuře Ústavního soudu a k němuž se přiklání i dovolatel v aktuálně řešené při. Sám Ústavní soud ovšem tuto výkladovou linii zhodnotil jako minoritní a přisvědčil shora nastíněné interpretaci dotčených ustanovení (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 52). Nemohou tedy obstát námitky žalobce avizující rozdílné posuzování řečeného aspektu v judikatuře Nejvyššího soudu, jež se konsolidovala v intencích citovaného nálezu či skutková výhrada týkající se pravdivosti údajů obsažených v žádosti obce o jejím vlastnictví.
V rozhodnutích Nejvyššího soudu se pak konstantně připomíná, že přechodem původně církevního majetku ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi. Dovolatel při vedení své nesouhlasné argumentace ovšem pomíjí, že další bylo již na úvaze zákonodárce, jenž se v posledku rozhodl obce jako povinné osoby ve smyslu §4 zákona č. 428/2012 Sb. nepovolat, přičemž zároveň zvolil vedle naturální restituce i možnost nahradit způsobenou újmu prostřednictvím paušální finanční částky (srov. §15 a §16 posledně jmenovaného zákona, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017). Uvedené nemohlo zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (blíže viz již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 či dále jeho usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1190/2015). S poukazem na řečené se pak jeví též nepřiléhavou otázka dovolatele, lze-li se domáhat uspokojení restitučního nároku oprávněné církevní právnické osoby ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. po subjektu (zde konkrétně obci) nezahrnutém ve výčtu §4 zmíněného předpisu.
Přitakat nelze ani dovolatelově mínění stran výkladu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. V této souvislosti považujeme za případné připomenout kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, v němž byl s odkazem na dřívější judikaturu dovolacího soudu artikulován závěr, že smyslem jmenovaného ustanovení a v něm použitého pojmu „přechod“ nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, přičemž odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016). Z řečeného je pak zjevné, že ani řešení vylíčené problematiky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neabsentuje, a zároveň není důvodu uvedenou otázku posoudit jinak.
Vhodným se jeví dodat, že shora připomenutý výklad kvitoval v rámci svého rozhodování i Ústavní soud (viz zejména jeho usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17), pročež Nejvyšší soud neshledal důvod se od dříve přijatých konkluzí odchylovat, a nepřisvědčil tak dovolatelově úvaze o podmíněném nabytí vlastnického práva obcemi na základě zákona č. 172/1991 Sb.
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že dovolatel nepředložil žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., neboť všem jím artikulovaným problémům se Nejvyšší soud ve své judikatuře již věnoval, tyto nejsou posuzovány rozdílně ani nebyla shledána potřeba jejich odlišného vyřešení, a proto dovolací soud jeho podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Žalované 2., jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, pak ve smyslu §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb. (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu, přísluší náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší soud neshledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, jež by opodstatňovaly aplikaci §150 o. s. ř., jak navrhoval dovolatel.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu