ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1190.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1190/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně obce Štědrá, IČO 00255041, se sídlem Štědrá 43, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 82/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2014, č. j. 15 Co 386/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Karla Seidla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 43 C 82/2013-107, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 306/1 a pozemku parc. č. 349/1 v k. ú. Š. (výrok I), zatímco ohledně nároku žalobkyně na určení vlastnického práva k části pozemku evidovaného původně v pozemkové knize pro k. ú. Š. pod parc. č. 306/4, která svým rozsahem odpovídá současnému pozemku parc. č. 306/4 v k. ú. Š., řízení zastavil (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč (výrok III) a právního zástupce žalobkyně zavázal k povinnosti zaplatit žalované na nákladech řízení částku 320 Kč (výrok IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 15 Co 386/2014-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I a III (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 8 896 Kč (výrok II.). Odvolací soud měl za prokázané, že Krajský národní výbor v Karlových Varech určil k zalesnění pozemky v obvodu okresu T., jež jsou uvedeny v připojených seznamech parcel a připojeném přehledu, a že přesné vymezení je obsaženo ve schválených přídělových plánech. Zjistil, že konkrétní označení pozemků obsahuje seznam parcel, který uvádí u obce Š. coby přídělce pozemky, a že předmětné pozemky byly vykoupeny na základě zákona č. 46/1948 Sb. Věc posoudil podle §2a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). V dané věci byly splněny podmínky podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti přešly dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví žalující obce. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, s tím, že výčet způsobů prokázání přídělu v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. Nelze sice přihlédnout k přídělové listině, kterou žalobkyně předložila opožděně, avšak i z nepřímých důkazů je zřejmé, že došlo k přídělu nemovitostí ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb. Dodal, že pokud přecházelo vlastnictví v tomto případě ze zákona, na jeho přechod nemůže mít zpětně vliv ani uplatnění nároku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Obec, na kterou přešlo vlastnictví k nemovitostem z České republiky, nelze považovat ani za povinnou osobu ve smyslu §4 zákona č. 172/1991 Sb. a pokud nastal přechod vlastnického práva již na základě zákona č. 172/1991 Sb., pak později účinný zákon č. 428/2012 Sb. nemohl tuto skutečnost popřít. V této souvislosti odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech jeho výroků), přičemž jeho přípustnost shledává ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak s ohledem na nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá, že rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel, nesplňuje požadavky §2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. a nelze z něj oprávněnost nároku žalobkyně dovodit; vyplývá z něj pouze to, že pozemky uvedené v seznamu připojeném k tomuto rozhodnutí byly určeny k zalesnění (jedná se o pozemky vykoupené na základě zákona č. 46/1948 Sb.), nikoli že jde o pozemky přidělené žalobkyni. Dále zpochybňovala (právní hodnocení), že je možné vydat předmětné pozemky obci v situaci, kdy jde o původní církevní majetek, na který byla uplatněna žádost církevního subjektu podle zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o zákonnou překážku jejich přechodu na obec podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, a navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I a III, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popřípadě jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a zastoupenou v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka v dovolání předně cituje z §237 o. s. ř., když uvádí, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně pak tvrdí, že na základě nepřímých důkazů, a to rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, včetně příloh k tomuto rozhodnutí (přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel) ani na základě dalších skutečností, které zmiňuje, nemohl být učiněn závěr, že předmětné pozemky byly žalobkyni přiděleny. Dále dovolatelka nesouhlasí s právním hodnocením otázky přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobkyni podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., protože v důsledku uplatnění žádosti církevního subjektu podle zákona č. 428/2012 Sb. vznikla (měla vzniknout) zákonná překážka přechodu nemovitosti na obec.
Pokud žalovaná v dovolání bez dalšího polemizuje se závěrem, že (zda) v dané věci byly splněny podmínky §2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že podle ní z předložených listin nevyplývá, že předmětné pozemky byly žalobkyni přiděleny, resp. že z rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950 nelze učinit spolehlivý závěr o přídělu předmětných nemovitostí, nezbývá než uzavřít, že jde fakticky toliko o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně), potažmo kritiku hodnocení jednotlivých zjištění, jež soud z předložených důkazů činil. V situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž uvedené námitky podřadit nelze, nezbývá než uzavřít, že důvody dovolání v části kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) přípustnost dovolání založit nemohly.
I přes shora uvedené považuje dovolací soud k podpoře závěru, že jde o čistě skutkovou námitku, za vhodné k argumentaci dovolatelky §2a odst. 3 a 4 zákona č. 172/1992 Sb., a v jeho kontextu zmiňovaným rozhodnutím Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, v němž jsou určeny k zalesnění pozemky v obvodu okresu T., včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel, poukázat z rozhodovací praxe dovolacího soudu na rozhodnutí, podle nichž je výčet způsobů prokázání přídělu v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává na posouzení soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012).
Shora uvedené neplatí pro nastolenou otázku zákonné překážky uplatnění nároku podle zákona č. 428/2012 Sb., neboť zde již jde o námitku právní, ovšem ani ta, jak bude podáno dále, způsobilou k založení přípustnosti dovolání není. Nejvyšší soud se k obdobné námitce vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016. Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm konstatoval, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce nezahrnout do výčtu povinných osob obsaženého v §4 daného předpisu, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. Dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a sp. zn. I. ÚS 653/99 (oba cit. výše) z toho důvodu nejsou pro projednávanou věc přiléhavé. V dovolání položené otázky jsou tedy v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže.
Ačkoliv dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.), a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč (ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč; srov. §6 odst. 1, §7 bod 5 a §9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 4 114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu