ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2130.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2130/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Ostreal s.r.o., IČ: 27825043, se sídlem Ostrava, Svinov, U Rourovny 556/3, proti žalovanému: statutární město Ostrava, městský obvod Svinov, Ostrava-Svinov, Bílovecká 69, zastoupenému JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská tř. 49, o náhradě nákladů řízení , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 132/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2015, č. j. 71 Co 62/2013-246, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2015, č. j. 71 Co 62/2013-246, se ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu uvedenému soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud z podnětu zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012, č. j. 33 C 132/2010-122, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 950.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo nastat důsledkem investic vložených v roce 2008 žalobcem bez právního důvodu do bytových jednotek vlastněných žalovaným, a žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení 57.500,- Kč; současně odvolací soud probíhající soudní řízení zastavil (výrok I. usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud přitom žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. usnesení odvolacího soudu). V okolnosti, že žalovaný od května 2008 vedl vůči žalobci neúspěšně soudní spor o určení vlastnického práva k bytovým jednotkám, do nichž žalobce investoval své peněžní prostředky, přičemž následkem pravomocného zamítnutí uvedené určovací žaloby projednávaná žaloba o vydání bezdůvodného obohacení konstruovaná (v souladu s průběžnými výsledky řízení o určení vlastnictví) na tvrzení, že vlastníkem bytových jednotek je žalovaný, pozbyla na svém opodstatnění, totiž odvolací soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému, jenž zastavení řízení z procesního hlediska nezavinil (§146 odst. 2 věta první, §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Brojil vůči nákladovému výroku II. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud svým závěrem o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných odůvodňujících nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Namítal, odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4677/12, I. ÚS 2862/07, I. ÚS 257/05, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, 29 Cdo 2438/2013, 30 Cdo 2880/2013 či 28 Cdo 1878/2013, že výjimečné důvody pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému v situaci, kdy žalobce zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení, v projednávané věci dány nejsou (§146 odst. 2 věta první, §150 o. s. ř.). Zdůrazňoval, že bez ohledu na vlastnické vztahy účastníků řízení k předmětným bytovým jednotkám byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta z toho důvodu, že žalobce při rekonstrukci bytového domu postupoval v rozporu s právními předpisy, když vědom si zpochybnění svého vlastnictví k rekonstruovaným bytovým jednotkám ze strany žalovaného přistoupil ke stavební činnosti bez potřebného stavebního povolení, přičemž lze očekávat, že z uvedeného důvodu bude nařízeno odstranění výsledků investované stavební činnosti. Připomínal rovněž, že k zamítnutí žaloby vedl soud prvního stupně i závěr, že činností žalobce ve skutečnosti ani nedošlo ke zhodnocení předmětných bytových jednotek (k nimž žalovaný uplatňoval své vlastnické právo), nýbrž naopak k jejich znehodnocení. Vytýkal, že odvolacím soudem nebyl upozorněn na možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na posuzovaný případ. Uváděl taktéž, že v ostatních sporech mezi týmiž účastníky řízení vyvolaných jednáním žalobce v souvislosti s nabytím vlastnictví k předmětným bytovým jednotkám a správou získaného majetku byl k náhradě nákladů řízení zavázán vždy ten z účastníků, který zavinil zastavení řízení. Poukazoval i na okolnost, že postup podle ustanovení §150 o. s. ř. neodůvodňují ani žalobcovy poměry. Současně se zřetelem k námitkám žalobce tvrdil, že nezaměstnává žádnou osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, a vysvětloval, z jakého důvodu náklady, jež v posuzovaném řízení vynaložil na zastoupení advokátem, je nutno považovat za účelné. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku II. změnil a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech instancí.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že ustanovení §150 o. s. ř. bylo ve sporu mezi účastníky tohoto řízení, souvisejícím s projednávanou věcí, aplikováno v neprospěch dovolatele i v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 17/2011. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, I. ÚS 2310/13 či II. ÚS 2396/09, žalobce rovněž dovozoval, že náklady žalovaného statutárního města na zastoupení advokátem nebyly za řízení vynaloženy účelně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno žalovaným jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li přitom dovolatel, že odvolacím soudem nebyl upozorněn na možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na posuzovaný případ, dlužno uvést, že v projednávané věci bylo žalovanému dovolateli umožněno, aby se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015 - rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na www.nsoud.cz ) k eventuální aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřil (poté, co mu bylo doručeno písemné zpětvzetí žaloby ze dne 8. 12. 2015, obsahující argumentaci žalobce odůvodňující aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na projednávaný případ), přičemž dovolatel svého práva využil a k otázce použití ustanovení §150 o. s. ř. se v podání ze dne 21. 12. 2015 také písemně vyjádřil. Řízení tudíž dovolatelem vytýkanou vadou zatíženo není (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 229/2015).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014).
Byť interpretace ustanovení §150 o. s. ř. může být Nejvyšším soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné výklad dané normy soudy nižších stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014), nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném případě je uvedené hledisko naplněno, neboť odvolací soud při interpretaci dané normy nereflektoval základní judikatorně přijatá východiska. Odvolací soud totiž pochybil, spokojil-li se ve své podstatě s naplněním jediného aspektu, odůvodňujícího dle jeho názoru užití ustanovení §150 o. s. ř. na posuzovaný případ (okolnost, že k soudnímu uplatnění nároku vedla žalobce existence a průběh řízení o určení vlastnického práva k bytovým jednotkám, do nichž bylo investováno, které ve výsledku neúspěšně inicioval žalovaný, přičemž v důsledku zamítnutí určovací žaloby podané žalovaným odpadl i předmět projednávaného sporu o vypořádání investic do cizích bytových jednotek), a nezabýval se dalšími judikaturou zmiňovanými okolnostmi rozhodnými z hlediska aplikace uvedeného zákonného ustanovení, např. otázkami, do jaké míry negativně by se přiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému dotklo poměrů žalobce, resp., jak se na druhou stranu aplikace ustanovení §150 o. s. ř. projeví v poměrech žalovaného. Při hodnocení okolností, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku, pak odvolací soud zcela pominul skutečnost, že soud prvního stupně žalobu zamítl nejen z důvodu nevyjasněných vlastnických vztahů k předmětným bytovým jednotkám, ale též (bez ohledu na vlastnictví žalovaného k dotčeným bytovým jednotkám) z toho důvodu, že v důsledku investic, které byly provedeny bez stavebního povolení, k bezdůvodnému obohacení žalovaného dojít ani nemohlo, neboť jimi ke zhodnocení bytových jednotek, jejichž vlastnictví si nárokoval, nedošlo, zvláště v situaci, kdy je namístě očekávat, že stavební úřad nařídí odstranění výsledků žalobcem investované stavební činnosti. Odvolací soud se při hodnocení okolností, jež vedly k zahájení soudního řízení, navíc nezabýval ani důvody, pro něž žalobce investoval do nemovitostí, ač věděl o vlastnických nárocích žalovaného uplatňovaných ve vztahu k žalobcem stavebně upravovaným bytovým jednotkám.
Brojí-li pak dovolatel proti tomu, aby na náklady vynaložené na jeho advokátní zastoupení bylo pohlíženo jako na neúčelné, předestírá tím k řešení otázku, na jejímž zodpovězení rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací instance k tomuto nevyslovila žádný závěr, jenž by mohl být podroben dovolacímu přezkumu. Tímto směrem orientovanou argumentaci dovolatele tudíž nelze pokládat za náležitě uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., jímž by se Nejvyšší soud mohl blíže zabývat. V obecné rovině lze toliko poukázat, že ve vztahu k žalovanému městskému obvodu se Nejvyšší soud účelností nákladů na zastoupení advokátem zabýval v usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2760/2016.
S ohledem na shora vytknutá pochybení zakládající důvodnost dovolání žalovaného Nejvyšší soud přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného usnesení v rozsahu dotčeném podaným dovoláním a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu