ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2394.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2394/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti F. V., P., zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Praze 3, Kolínská 13, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 232/2011, o dovolání účastníka F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 24 Co 77/2015-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Účastník F. V. napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2014, č. j. 23 C 232/2011-89, ve výroku I., jímž bylo určeno, že dovolatel není vlastníkem jedné ideální poloviny parcely v katastrálním území S. s tím, že uvedený rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 9. 2011, č. j. PÚ 5622/92-19 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek změněn v nákladovém výroku II. tak, že dovolatel byl zavázán nahradit žalobci náklady prvostupňového řízení 20.908,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatele nahradit žalobci rovněž náklady odvolacího řízení 10.466,50 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda oprávněné osobě, jíž stát v rozhodném období způsobem zakládajícím ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), restituční důvod odňal spoluvlastnický podíl k pozemku, lze v situaci, kdy její sourozenec svůj restituční nárok ve vztahu k jemu odňatému spoluvlastnickému podílu na tomtéž pozemku neuplatnil, vydat i na sourozence připadající spoluvlastnický podíl. Mínil, že uvedená otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu ovšem již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. či §21 zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osoby uvedené v ustanovení §4 odst. 2 písm. e/ zákona o půdě), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, či jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 /rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách http//:nalus.usoud.cz/, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo jeho usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatel ve vztahu k jedné ideální polovině pozemkové parcely v katastrálním území S., kterou v době přechodu pozemku na stát vlastnila jeho dosud žijící sestra, jež nárok na restituci svého spoluvlastnického podílu samostatně neuplatnila, není ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Z uvedených důvodů podané dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
V části směřující vůči nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak přípustnosti dovolání brání okolnost, že těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobce (vznikly-li mu podáním stručného vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního města Prahy (žalobce uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud náklady vynaložené žalobcem v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu