ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.249.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 249/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. D. , IČ 64736121, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované PRIVAMED Healthia s. r. o., IČ 26397943, se sídlem v Plzni, Kotíkovská 927/19, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o osvobození od soudních poplatků , vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 13 EC 387/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 56 Co 385/2015-634, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 11. září 2015, č. j. 13 EC 387/2009-610, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Soud zvážil celkové majetkové poměry (strukturu výdajů a příjmů) žadatele i jeho manželky, jakož i rodinné a širší sociální poměry a dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky ani pro částečné osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., a je schopen stanovené zálohy či další případné soudní poplatky uhradit, aniž by tato úhrada představovala pro žalobce neúměrnou finanční zátěž, přičemž je na něm, aby strukturoval své výdaje, či jiným způsobem si opatřil potřebné finanční prostředky ke krytí očekávaných nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 56 Co 385/2015-634, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalobce je ženatý, je zaměstnán a podnikal do konce července roku 2014. Manželka žalobce je dlouhodobě nezaměstnaná, jsou jim vypláceny dávky sociální podpory a žalobce ani jeho manželka nemají v současnosti příjmy z podnikání. Z podkladů předložených žalobcem zjistil, že do rodiny je vyplácen přídavek na nezletilou dceru J., avšak z nich nevyplývá, zda ke zletilým dcerám A. a T. má žalobce a jeho manželka dosud vyživovací povinnost s tím, že dceři A. bylo ke dni 29. 9. 2015 ukončeno studium na České zemědělské univerzitě v P. Rodina bydlí v nemovitosti, která je ve vlastnictví manželky s běžnými náklady na bydlení, které nijak nevybočují z průměru, a je třeba přihlédnout k tomu, že rodina nemusí platit nájemné, manželka vlastní rovněž další nemovitost, z níž však nemá žádné příjmy. Odvolací soud považoval za rozhodující příjmy žalobce, kterých dosahoval ještě krátce před podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků s tím, že průměrné čisté měsíční příjmy, včetně diet, činily v tomto období částku přesahující 40 000 Kč, přičemž nepřehlédl, že tyto příjmy byly tvořeny i vyplácenými tzv. dietami. Ustálená soudní praxe dospěla k závěru, že příjmy z diet jsou započitatelné do výše příjmů ze dvou třetin, kdy zbylá třetina je uznávána jako náklad na zajištění nutných výdajů spojených s pracovními cestami zaměstnance. Příjmy žalobce jsou nadstandardní a s přihlédnutím k celkovým poměrům rodiny žalobce a jeho majetkové situaci umožňují učinit závěr, že žalobce nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ani zčásti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §138 o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl k celkovým majetkovým poměrům žalobce a odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Odvolací soud dostatečně neposuzoval celkové poměry žalobce, pokud se týká poměru aktiv a pasiv žalobce; nezohlednil veškeré výdaje a závazky, které v té době měl a které fakticky snižovaly možnost naspořit disponibilní finanční prostředky. Odvolací soud měl vyzvat žalobce k doplnění dřívějších skutečností a důkazů a také pro zjištění aktuálních poměrů žalobce. Podle §154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 1 a 2 o. s. ř. je pro rozhodnutí v dané věci rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Soud musí přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení, ale též k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007). Odvolací soud se nezabýval všemi uváděnými a doloženými dluhy, čímž se rovněž odchýlil od ustálené dosavadní praxe dovolacího soudu. V tomto směru poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, a rozhodnutí ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z celého kontextu dovolání je seznatelné, že dovolatel nesouhlasí s posouzením podmínek (fakticky jde o nesouhlas s hodnocením jeho majetkových poměrů) pro účel jeho osvobození od soudních poplatků odvolacím soudem, který se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud při hodnocení širších majetkových poměrů, vycházeje i z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně, shledal, že žalobce má dostatečné prostředky, jež postačují k zaplacení soudního poplatku, a po pečlivém zvážení všech okolností (počítaje v to i širší sociální a rodinné poměry) dovodil, že jeho majetkové poměry přiznání osvobození od soudních poplatků vylučují. Nepřípadný je v uvedených souvislostech poukaz dovolatele na konkrétně odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť na projednávanou věc jejich závěry nedopadají (viz dále); jde totiž o rozhodnutí vydaná v meritorních věcech, ale především za účinnosti jiné procesní úpravy dovolacích podmínek (všechna byla vydána před 1. 1. 2013), kde např. tvrzená nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí mohla vést k založení přípustnosti dovolání. V dané věci však, na kterou se vztahuje dovolací přezkum v podobě zákona účinného od 1. 1. 2013, námitky tohoto charakteru, resp. ani jiné spočívající např. v tvrzení o chybném hodnocení důkazů či vad, jež by mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání založit nemohou.
Pro posuzovanou věc se v obecné rovině jeví podstatnými závěry, které řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, v němž vyslovil, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i tehdy, nachází-li se v tíživé materiální a sociální situaci. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí pro účastníka řízení stát překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedené závěry měl odvolací soud zjevně na paměti, avšak nebyl důvod je aplikovat, neboť soud natolik tíživou majetkovou situaci, jež by mohla vést k úvahám o osvobození žalobce od soudních poplatků na jeho straně, nezjistil. V souvislosti s tím nelze soudu ničeho vytknout, pokud hodnotil širší (rodinné) majetkové poměry žadatele, včetně majetkových poměrů jeho manželky (v podobě vlastnictví nemovitostí, které neslouží účastníkům k bydlení); zde lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3396/2015. Dovolací soud v něm dovodil, že soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, a to i s přihlédnutím k poměrům v jeho rodině, např. k příjmům a majetku jeho manžela (manželky), žijí-li ve společné domácnosti, neboť i tyto (ostatní) poměry ovlivňují závěr, zda účastník je či není schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením. Ostatně takový způsob zjišťování a hodnocení širších majetkových poměrů účastníka, v obecné rovině, je i v souladu např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, v němž dovolací soud uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom smyslu, že soudy při zkoumání poměrů účastníka ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, u fyzických osob berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014); soudy tedy zjevně z pravidel stanovených judikaturou pro přezkum majetkových poměrů účastníka nevybočily a své závěry, na kterých své rozhodnutí vystavěly, zpřístupnily v odůvodnění dostatečně konkrétním a podrobným způsobem, o jehož srozumitelnosti není pochyb. Námitka žalobce, že se měl dovolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je tedy zjevně bezdůvodná.
V dalším se polemika dovolatele zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, tedy fakticky nikoli na kritice právních závěrů, kterými je však dovolací soud vázán, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích. Jestliže tedy soudy nižších stupňů na základě dostupných skutečností, jež vyústily v přezkoumatelné závěry, dovodily, že odvolatel má dostatečné prostředky k úhradě soudního poplatku (dalších nákladů řízení), je těmito závěry dovolací vázán, při zdůraznění toho, že případná existence závazků na straně žadatele (poplatníka) jde primárně k jeho tíži a nemůže být a priori důvodem k redukci jeho poplatkové povinnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu