ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2795.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2795/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ADF, společnosti s ručením omezeným v likvidaci se sídlem v Brně, Nové Sady 592/27, IČ 634 69 928, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Dohnalem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému Ing. V. D. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, o zaplacení částky 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 252/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2017, č. j. 70 Co 238/2016-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 233 C 252/2011-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 225.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 103.404,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný tím, že mu dne 7. 1. 2011 byla vyplacena částka 225.000,- Kč na jeho soukromý bankovní účet z bankovního účtu žalobkyně, získal na její úkor bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které je povinen jí vydat [§451 a §517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014].
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 70 Co 238/2016-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.038,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitce započtení pohledávek žalovaného v celkové výši 519.252,- Kč proti pohledávce žalobkyně, vznesené žalovaným v doplnění odvolání ze dne 4. 1. 2017, které bylo předloženo při jednání téhož dne, odvolací soud uvedl, že tato námitka je v odvolacím řízení novou skutečností ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), nelze ji však pokládat za vzájemný návrh ve smyslu §98 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí soud přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (tamtéž, shodně rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II., §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1738). Podle jeho názoru „se zde uplatní judikatura vztahující se k námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení“, přičemž však závěr o promlčení práva musí vyplývat ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, R 101/2008). „Bylo-li tedy žalovaným uplatněno započtení proti pohledávce žalobkyně, závisí rozhodnutí soudu ve věci samé jak na posouzení opodstatněnosti pohledávky žalobkyně, tak i na objasnění, zda žalovaný má vůči žalobkyni vzájemnou pohledávku, která je započitatelná, a zda byly splněny i ostatní předpoklady pro zánik uplatněné pohledávky započtením“. Námitku započtení vznesenou žalovaným neshledal odvolací soud v dané věci důvodnou, neboť nemohl přihlížet k pohledávkám žalovaného za žalobkyní (resp. k důvodu, na jehož základě měl žalovaný pohledávky vůči žalobkyni získat), které nebyly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny (tím méně prokazovány), ač tvrzeny být mohly, když k postoupení pohledávek na žalovaného mělo dojít dne 31. 8. 2012 a oznámení o postoupení mělo být žalobkyni doručeno dne 12. 11. 2012, přičemž nejde o žádnou z výjimek podle §205a o. s. ř. Odvolací soud proto zamítl návrh žalovaného na provedení dokazování smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 8. 2012, oznámením o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dluhu a dodejkou, výpisem z bankovního účtu společnosti ADAPO Brno, spol. s r. o., jelikož tyto důkazy nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a nejsou odvolacím důvodem podle §205a o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení částky 225.000,- Kč s příslušenstvím je důvodná, neboť žalovaný neprokázal existenci právního důvodu plnění této částky, a na úkor žalobkyně se tak bez právního důvodu bezdůvodně obohatil (§451 obč. zák.); toto obohacení tedy musí žalobkyni vydat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně“, a důvodnost v nesprávném právním posouzení námitky započtení. Dovolatel odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, na nějž pak navazuje „aktuální“ rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, v němž dovolací soud dále vysvětlil, že „zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., k nimž odvolací soud - byly-li uplatněny v odvolání - přihlédne (srov. §212a odst. 3 o. s. ř.)“, a že „námitku započtení - s následky uvedenými v §98 o. s. ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení“. Dále se v citovaném rozsudku uvádí, že skutečnost, že pohledávky zanikly na základě započtení, nebude možné zohlednit pouze v případě, že nastaly účinky koncentrace řízení, a že v ostatních případech (pokud účinky koncentrace řízení nenastaly) bude naopak třeba skutečnost (i důkazy směřující k prokázání tvrzené skutečnosti), že pohledávky zanikly započtením, v odvolacím řízení zohlednit, ačkoliv je žalovaný uplatnil až v odvolacím řízení. V posuzované věci ovšem dovolatel nebyl v průběhu řízení před soudem prvního stupně poučen ve smyslu §118b o. s. ř. (jak plyne i z protokolů z jednotlivých jednání) a proto v souladu s §118b odst. 3 o. s. ř. nedošlo v průběhu tohoto řízení ke koncentraci. Z toho dovozuje, že odvolací soud o jím vznesené námitce započtení nerozhodl správně, neboť se jí bez dalšího odmítl zabývat a pokládal ji za nedůvodnou. Přitom samotná námitka započtení (kompenzační úkon), která působí zánik pohledávek, představuje novou skutečnost, která nastala (vznikla) až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (a nemohla být tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatněna). Žalovaný proto mohl námitku započtení v odvolacím řízení uplatnit, z čehož vyplývá, že odvolací soud se jí zabývat měl bez ohledu na to, že byla vznesena až během odvolacího řízení, neboť ji zákon nekoncentruje pouze do určitého stadia řízení. Uvedené lze proto chápat tak, že námitka započtení (protože jde o hmotněprávní úkon) žádné koncentraci řízení nepodléhá. Pokud odvolací soud tuto okolnost ve svém rozhodnutí nezohlednil, rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovoláním napadeném výroku I. je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé založeno na závěru, že námitka započtení vznesená žalovaným sice představuje novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., a tedy i způsobilý odvolací důvod, při posouzení její důvodnosti však soud nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009; shodně rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II., §201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1738). Z toho důvodu vyhodnotil odvolací soud kompenzační námitku žalovaného jako nedůvodnou, neboť nemohl přihlížet k pohledávkám žalovaného za žalobkyní (resp. k důvodu, na jehož základě měl žalovaný pohledávky vůči žalobkyni získat), které nebyly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny (tím méně prokazovány), ač tvrzeny být mohly, když k postoupení pohledávek na žalovaného mělo dojít dne 31. 8. 2012, oznámení o postoupení mělo být žalobkyni doručeno dne 12. 11. 2012 a nejde ani o žádnou z výjimek dle ustanovení §205a o. s. ř.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že námitku započtení - s následky uvedenými v §98 o. s. ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje (mimo jiné) užití §98 o. s. ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům , a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016). Skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v §118b o. s. ř. Tvrzení obsažená v odvolání nebude možné zohlednit jen tehdy, nastaly-li (nejpozději) vyhlášením (vydáním) rozsudku soudu prvního stupně účinky koncentrace řízení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015).
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že poučení o tzv. koncentraci řízení se musí účastníkům řízení dostat vždy jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího "předvídatelného" postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy - i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Jinými slovy, účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu plyne, že účastníci byli k prvnímu jednání ve věci, které se mělo konat dne 2. 6. 2014, předvoláni vzorem č. 17 (žalobce) a vzorem č. 19 (žalovaný), přičemž oba tyto vzory obsahují poučení o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé lze uvést a důkazy k jejich prokázání označit pouze do skončení tohoto jednání, jakož i o tom, za jakých podmínek bude možné přihlédnout ke skutečnostem a důkazům později uvedeným. Nařízené jednání bylo následně k žádosti žalovaného odročeno na den 15. 9. 2014, a to za použití vzoru č. 50, v němž bylo výslovně uvedeno, že „v ostatním“, tj. ve všem vyjma termínu konání jednání, zůstává původní předvolání v platnosti. Z protokolu na č. l. 78 spisu dále vyplývá, že před skončením jednání, které se konalo dne 30. 11. 2015 a které bylo současně prvním jednáním ve věci, byť předtím několikrát přerušeným, bylo účastníkům soudem poskytnuto poučení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci řízení. Z protokolu na č. l. 108 spisu pak plyne, že účastníci byli soudem prvního stupně poučeni rovněž ve smyslu §119a o. s. ř. Z toho vyplývá, že účastníkům, oběma zastoupeným advokáty, bylo soudem prvního stupně poskytnuto řádné a dostatečné poučení o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní, a to jednak s potřebným předstihem v rámci předvolání k prvnímu jednání, tak také následně při tomto jednání, jehož skončením měla tzv. koncentrace řízení nastat. Lze tedy uzavřít, že v řízení nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, a to k okamžiku skončení prvního jednání ve věci dne 30. 11. 2015, což ve svém důsledku vede rovněž k závěru, že navazující odvolací řízení podléhalo systému tzv. neúplné apelace.
Ve světle výše uvedeného, s ohledem na skutečnost, že v řízení nastala tzv. koncentrace řízení, a odvolací řízení se řídilo zásadou tzv. neúplné apelace, pak rozsudek odvolacího soudu, pokud dovodil, že žalovaným vznesená kompenzační námitka není důvodná, neboť při jejím posuzování nelze přihlédnout ke specifikovaným nepřípustně nově uplatňovaným skutečnostem a důkazům, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se v této věci odchylovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016).
Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud kompenzační námitkou nezabýval, ač tak měl učinit, neboť představuje novou skutečnost, která nastala až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a že ji tedy žalovaný mohl uplatnit rovněž v odvolacím řízení, shledává Nejvyšší soud tuto námitku neopodstatněnou. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud kompenzační námitku žalovaného výslovně označil za přípustnou novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (a tedy i způsobilý odvolací důvod), pouze ji v souladu s výše uvedenými ustálenými závěry dovolacího soudu vyhodnotil jako nedůvodnou.
Napadá-li (snad) dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu