ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2783.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2783/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, IČO: 45274649, proti žalované K. H. , zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 320/49, o zaplacení částky 456.481,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 57/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 31 Co 385/2015-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 31 Co 385/2015-223, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.). Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je totiž dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
V posuzovaném případě předkládá dovolatelka k dovolacímu přezkumu dvě právní otázky. Jde především o otázku, zda-li se má učiněný hmotněprávní zápočet ze dne 15. února 2016 týkající se vzájemných pohledávek vzniklých před 1. lednem 2014 posuzovat podle nové právní úpravy nebo podle staré právní úpravy (dále jen „první právní otázka“), a dále rovněž o otázku, zda-li je v systému neúplné apelace přípustné učinit hmotněprávní započtení (se zdůrazněním, že nejde „o námitku započtení jako procesní obranu, ale o hmotněprávní zápočet – tj. novou skutečnost“ ) až v rámci odvolacího řízení, tzn. zda-li musí odvolací soud v rámci odvolacího řízení k hmotněprávním započtení přihlédnout (dále jen „druhá právní otázka“). Ohledně přípustnosti dovolání však pouze obecně (ve skutečnosti ve vztahu k oběma nastoleným právním otázkám) konstatovala (navíc za použití poněkud nejasné formulace), že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ ; tato kritéria (první a druhé kritérium uvedené v §237 o.s.ř., které zřejmě měla na mysli) se však vylučují, neboť nebyla-li určitá právní otázka v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nemohl se odvolací soud – logicky vzato – při řešení této právní otázky od neexistující ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Zamýšlela-li však dovolatelka vztáhnout ke každé z právních otázek vždy jen jedno z označených kritérií přípustnosti dovolání, pak z dovolání (celkového jeho obsahu) není zřejmé, kterou z nich považovala pro účely přípustnosti dovolání za dovolacím soudem dosud nevyřešenou a kterou z nich podle ní vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jíž nijak blíže nespecifikovala).
Dovolací soud navíc v tomto případě výjimečně dodává, že první právní otázkou, jíž se týkají dovolací námitky předestřené pod čl. III bodem 1. dovolání, se odvolací soud zabýval pouze tzv. „nad rámec… uvedeného“ a současně „s vědomím zřejmé procesní nadbytečnosti“, takže názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Druhá právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a ani v této věci se dovolací soud od tohoto řešení neodklání; přitom v napadeném rozhodnutí vyřešil odvolací soud tuto otázku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se ustálila v názoru (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 501/2014, a z 28. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015), že námitku započtení – s následky uvedenými v §98 o.s.ř. – může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř. vylučuje (mimo jiné) užití §98 o.s.ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (§41a odst. 3, §211 o.s.ř.). V rozsudcích z 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, uveřejněném pod č. 180/2010 časopisu Soudní judikatura, a z 28. května 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu §205a odst. 1 písm. f/ o.s.ř., k nimž odvolací soud – byly-li uplatněny v odvolání – přihlédne (srov. §212a odst. 3 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu